Jednou za čas přijde den, kdy se vrátíme domů naštvaní, nebo smutní. Ať už se s někým nepohodneme, něco se pokazí...Je fajn mít v takovou chvilku nějaké útočiště, nějaké místo kam se člověk může schovat třeba před celým světem, když je to potřeba. Mě osobně úplně postačí můj pokoj, je fajn si do něj zalézt. Pustit si muziku pěkně nahlas a všechno ze sebe vypsat. Dnešní den byl pro mě vážně nepříjemný. Špatně jsem se v noci vyspala a jakmile mám špatný start do dne, většinou je pak špatný celý den. Ráno bylo ale ještě celkem v pořádku, kromě mé velké únavy. Odpoledne už ale bylo mnohem horší. Na dílnách jsme dnes měli všichni společně uklízet a znáte to...jakmile se řekne společně, nikdy to nevyjde. Vzala jsem chvatně hadr a začala utírat stoly, musí se utírat mnohem pracněji než jsem zvyklá – z obou stran a i spodní desky. Kamarádka si vzala druhý hadr a začala také utírat stoly. Jenže v každé třídě se najde nějaký blbec. V naší jsou hned dvě dívky, které mi nejsou už od začátku roku sympatické, ale o to nejde. Jedna z nich je prostě šílená vlezdoprdelka, leze do zadku každému kdo se jí momentálně hodí, všechno musí vědět a já přesně tyhle lidi nemám ráda. Další dívka opakuje ročník, je věčně otrávená a nic jí nebaví. Nechápu tedy, proč tohle studuje, když jí to očividně nebaví – zbytečně zaclání místo někomu, kdo by byl v naší třídě rád. No a tahle otrávená dívka celou hodinu ležela na lavici a nic nedělala. A ke konci hodiny se konečně probrala a začala do mě hustit, že mám prý vytřít, protože jsem minule chyběla. Nechápavě jsem se na ní podívala " Co to je logiku? Já jsem chyběla a mám proto dělat 2 práce? Ty jsi tu celou hodinu spala, tak taky něco udělej". Slečna se hrozně naštvala, že prý vytírala ve středu a, že já sem jenom líná. Druhá slečna jí hned začala lézt do zadku a obě mě hrozně pomlouvaly. Nedala jsem na sobě nic znát, ale štvalo mě to. Já si přece něco takového líbit nenechám a teď mám akorát nepřátele, jenom kvůli tomu, že nejsem jako beránek a umím se hájit. Cesta domů také stála za prd, autobus byl doslova narvaný k prasknutí. Lidé si ani nebyli schopni sundat batohy ze zad a tak jsem byla věčně omlácená. A když jsem vystupovala, tak mi někdo skřípnul ruku tak, že jsem se narazila o tyč a nakonec na mě nějaký slon šlápnul a já už měla vážně dost. Vystřelila jsem z autobusu a nebyla ani naštvaná, ani smutná...měla jsem prostě jenom pocit, že musím co nejrychleji domu. Pustit si nahlas muziku a všechno to sepsat...

Jo...už se cítím trochu líp.