Vždycky jsem byla velmi citlivá. Neměla jsem daleko k slzám a brala jsem si všechno hrozně osobně. Lidé mi opakovaně ubližovali a já se nechala. Měla jsem nasazené růžové brýle a stále doufala, že tentokrát už se to nestane. Tentokrát to bude určitě jinak, bude to v pořádku. Samozřejmě to tak nikdy nebylo. Když se na to dívám zpětně, tak se nad musím pousmát. Záleželo mi na tolika hloupostech, bojovala jsem za lidi, kteří si to v žádném případě nezasloužili. Nechala jsem se urážet, ubližovat si. Ale tvářila jsem se, že je všechno v pořádku. Nebylo...chtěla jsem umřít. Ano, chodila jsem jako tělo bez duše a přemýšlela nad tím, jak by bylo všechno lepší, když bych nebyla. Nenáviděla jsem sebe a nenáviděla jsem ostatní. Skončila jsem u psychiatra a dostala antidepresiva. Nedokázala jsem to nikomu říct, tak moc jsem se za sebe styděla. Proč? Proč jsem se sakra neozvala? Proč jsem nezařvala, že už toho mám dost? Že z toho všeho šílím a nemůžu dál? Nevím...byla jsem slaboch. Držela jsem se ve vztahu s klukem, který mě ničil. Nebyla jsem schopná ho opustit a neustále kvůli němu brečela. Nechala ho, aby mi nezvedal telefon, křičel na mě, že jsem p*ča. Nechala jsem ho...A možná bych s ním byla i do dneška, kdyby jsem prostě jednoho dne neotevřela oči. Bolelo to, bolelo to hrozně moc. Měla jsem pocit, že už se nikdy v životě nenadechnu, že mi vyrvali srdce z těla...že umírám. Jenže právě díky rozchodu s ním se ve mě něco zlomilo. Najednou se na věci dívám úplně jinak. Přestala jsem se litovat a postavila se na nohy. Uvědomila si, že mám kolem sebe lidi, kteří mě vysávají. Podívala jsem se na ně a podivila se: Proč je ve svém životě vůbec mám? Vždyť mi nepřinesou nic dobrého. Vymanila jsem je ze svého života. Bez nadávek, hádek a jiných věcí. Toho jsem si užila už dost. Opustila jsem je s úsměvem na tváři, protože jsem věděla, že teď už to bude zase dobré. A je...je mi dobře. Chci na všechno tohle zapomenout, ale nejdřív si musím sama odpustit. Odpustit si všechny ty rány, které jsem si sama způsobila. Až pak to bude úplně za mnou. Teď se cítím mnohem silnější a jsem připravená se do toho pustit. Už se těším, až o sobě budu moci říct: Dokázala jsem to, jsem zocelená!
