Jsem ztracený případ?

V životě každého člověka nastane čas, kdy se pozastaví a zamyslí se – co dál? Co bych měl/a dělat teď?. Já mám tento čas právě teď...Když jsem byla před chvilkou na pravidelné vycházce s mým pejskem, zabořila jsem se totálně do svých myšlenek. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně od života očekávám, čeho bych chtěla dosáhnout, co chci jednou dělat. Baví mě spousta věcí, mám ráda cizí jazyky, ráda navrhuji věci ( i když neumím vůbec malovat), mám ráda zeměpis. Ale i tak se necítím spokojená, mám pocit, že něco není v pořádku...že ten malinký hlásek ve mně našeptává, že bych měla něco dělat jinak. Na základní škole jsem se učila celkem dobře, byla jsem naprosto průměrná žákyně a na mém vysvědčení z 9té třídy jsou asi tři trojky. A to z chemie, fyziky a přírodopisu. Nikdy mi nešla matika, to přiznávám...jsem na ní tupá jak nevím co. Každou novou látku nechápu a když už se jí naučím, tak jí stejně nějak pokazím nebo zase zapomenu. I přes to jsem z ní dostala na základní škole za 2 a tehdy mi asi i celkem šla. Nastoupila jsem do prváku na obor Cestovní ruch, byla to pro mě jasná volba. Cizí jazyky + zeměpis. Jenže kolektiv ve třídě byl k nevydržení, náš třídní učitel byl nováček a vůbec si s tím nevěděl rady. Když už došlo v naší třídě na šikanu, i k mé osobě...znechuceně jsem přestoupila na jinou školu. V našem městě není moc na výběr a tak jsem se prostě přesunula na Obchodní akademii. Netušila jsem, jak moc si tímhle naběhnu. Škola byla k mému neuvěření neuvěřitelně těžká a ať si každý myslí co chce...mluvím pravdu. Každý den jsme psali minimálně 4 písemky, do toho jsem musela trénovat psaní a můj "normální život" šel úplně stranou. Nedělala jsem nic jiného, než seděla nad učením. I to mi bylo prd platné a v prvním pololetí jsem hned propadnula z matematiky. Možná to byla má hloupost, ale hlavně to byla vina učitele, který nám absolutně látku nevysvětlovat a tradičně říkal – doučte se doma. V druhém pololetí jsem onemocněla kloubní boreliozou a přestala chodit na jednu nohu. Bylo mi doporučeno, abych přerušila studium. Už půl roku zápasím s nemocí, ale stále vyhrává. Sice už celkem chodím, ale nepřestávám kulhat. Rozhodla jsem se, že zkusím štěstí tento rok a znovu si podala přihlášku na Cestovní ruch. Bylo mi ale řečeno, že už není místo. Nešťastně jsem tedy na poslední chvilku hledala obor, na který bych šla. Padnul mi do oka Aranžér, nebyl to sice maturitní obor, ale maturitu si můžu dodělat kdykoliv...říkala jsem si. Nastoupila jsem tedy na obor aranžér, ve třídě je nás 15 a tak nás spojili s prodavačkami. Dost jsem se podivila nad tímto systémem, protože mi to přijde hodně rozdílné. A jak jsem tak ty poslední dva dny seděla v té třídě...říkala jsem si: co já tady dělám? Vždyť tu jsou všichni tak hloupí...Když tam jedna dívka vyprávěla, že měla mí 8x N a 3x za 5, běhal mi mráz po zádech. Mamka mě varovala a říkala mi, že je mě na učební obor škoda, ale s tím teď už nic nenadělám. Nemám žádnou představu o tom, co ze mě jednou bude, jak by měla moje budoucnost vypadat. Nevím ani pořádně co chci...každý má nějaký sen. Tenhle chce být mistr přes počítače, tahle chce být lékařka a jiný třeba překladatel. Já mám ráda psaní, vyžívám se v tom...ale psaní mě neuživí. Můj život je jedna velká hádanka a mrzí mě, že vlastně vůbec nevím, co se sebou dělat.