Lost in the Dreams 13.díl

K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/watch

13.díl Znamená konec opravdu konec?

Mezitím: Bylo pozdě večer a dalo by se říci, že ulice Chicaga byli naprosto liduprázdné. Jedinou osobou v tomto temně zasněženém večeru byla drobounká blondýnka opřená o jeden z mnoha panelových domů. Ladně držela v ruce cigaretu, ale nevypadalo to, že by se z ní chystala potáhnout. Kousek od ní se objevila postava zahalena ve stínu. Chvatně otočila hlavou až jí její vlasy dlouhé pod zadek přelétli do obličeje. Odhodila je stranou a nejistě se usmála na právě přicházejícího.

Samuel, který k ní přistoupil jí úsměv nevrátil. Podíval se na cigaretu kterou teď trochu křečovitě svírala v ruce a bez jediného slova si jí od ní vzal. Jednou si popotáhnul a poté jí nechal pomalu spadnout do sněhu aby se uhasila. Vyfouknul kouř blonďaté dívce přímo do obličeje, která s nečekaným odporem zakašlala. Samuel se pro sebe usmál, hrozně se mu líbilo, když si takhle mohl s Lucy pohrávat.

Lucy: proč se ke mně nechováš, jako ses choval k ní?

Poslední část věty zdůraznila a naštvaně si zkřížila ruce na prsou.

Chytnul jí za bradu a díval se jí do očí. Lucy se k němu pokusila naklonit v domnění, že by jí Sam mohl konečně projevit nějaké láskyplné gesto. Ten jí ale chladně škubnul s hlavou na stranu a dal si jednu ruku do kapsy.

Lucy: co budeš dělat, když se probere a všechno to vyslepičí?

Uhodila na něj naštvaně a snažila se znít sebejistě, protože právě před Samuelem vůbec nebyla.

Pronesl s úsměvem a ležérně položil blondýnce ruku kolem ramen. Potom jí trochu tvrdě postrčil a vydali se spolu pomalým krokem zasněženou ulicí.

Zpět k Becky: Po dlouhé době pláče jsem se zvednula a otevřela ty staré rezavé dveře o které jsem se celou dobu opírala. Ocitla jsem se v další temné chodbě a zmateně se rozhlížela kolem. Becky si připadala v té tmě naprosto ztracená, navíc se ještě teď celá třásla strachy. Nejistě tikala očima kolem sebe, ale nebyla si vůbec jista, co dělat. Vydala se ke dveřím které měli oprýskanou barvu. Zmačknula kliku, ale dveře se nehnuli ani o milimetr. "Zatraceně!" zaklela jsem a opřela se o železnou skříňku se šuplíky. Ta zvrzala a k mému překvapení se trochu posunula. Překvapeně jsem klopýtla a spatřila záblesk světla. Obešla jsem skříňky a zjistila, že je za nimi pravděpodobně díra do zamčené místnosti.

Nejistě jsem je odsunula a opravdu spatřila díru ve zdi. Místy ale ze zdi zely nějaké želené tyče, které mi znemožňovali cestu dovnitř. Vytáhnula jsem jeden ze šuplíku který se nacházel vedle mě a vší silou jsem udeřila do tyčí. Všude kolem se vířil prach a Becky se hlasitě rozkašlala. Po nekonečném mlácení do tyčí, kdy už byli její ruce totálně rozedřené se konečně cesta uvolnila. Opatrně jsem si kleknula na zem, naklonila se a nakouknula dovnitř. Místnost se zdála stejně zchátralá jako všechny ostatní. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se po čtyřech skrze díru.

Nejistě jsem se zapřela rukama o zem a postavila se na nohy. Ještě jednou jsem zakašlala. Ocitla jsem se pravděpodobně v takové té místnosti, kde bývají sestry. Nebyla jsem si schopna vybavit přesný název, protože můj mozek celkově moc nepracoval. Podívala jsem se na stěnu a spatřila na ní klíče. Vzala jsem je do rukou, dva z nich se mi proměnili pomalu v prach. Překvapeně jsem zírala na svou ruku a mozek se marně snažil přijít na to, co se s nimi právě stalo. Zamračila jsem se a oprášila si ruku o nemocniční košili. V ruce mi zůstal jenom jeden klíček. Popošla jsem s ním ke dveřím které očividně vedli pryč z místnosti a vrazila jsem klíč do zámku.

Dvakrát jsem s ním otočila a dveře se otevřeli. Vážně jsem nechápala, proč je místnost zamčená a klíče od ní se nacházejí právě uvnitř té zamčené místnosti. Vyšla jsem zpět na chodbu a podívala se na právě odemčené dveře na kterých byl velký nápis "Sesterna". Sama sobě jsem v duchu vynadala, že mi zrovna tohle slovo vypadlo a vrátila se do místnosti. Protože mi až teď došlo, že na stole stojí zapálená lucerna a ta by mi mohla posloužit jako dobré osvětlení. Natáhnula jsem se po ní, ale pak jsem za sebou zaslechla příšerný řev. Ztuhnula mi krev v každé žíle mého těla. Bez jediného nádechu jsem se otočila. Skrze díru se do místnosti sápalo cosi, co bylo naprosto holé a bez očí. Šíleně to funělo a otevíralo obrovský chřtán plný křivých a žlutočerných zubů. Vyděšeně jsem vykřikla a začala zalézat pod stůl.

Ta věc, pro kterou jsem nebyla schopna najít název otočila okamžitě hlavu směrem ke mě a protáhnula zbytek svého z kůže staženého těla. Zakryla jsem si rukou pusu a celá se vyděšeně klepala. Podívala jsem se na dveře a napadlo mě, že by se mi možná podařilo utéct, pokud se mi to slepé stvoření podaří něčím zabavit. Oči mi padnuli na rozpadlou židli, která se nacházela vedle mě. Bez většího váhání jsem jí popadla a vší silou s ní hodila po onom monstru. Bleskově vyskočila na nohy a bez jediného ohlédnutí běžela temnou chodbou. Zarazila se u mřížovaných dveří za nimiž spatřila dveře od výtahu. Napadlo jí, že by to mohla být její úniková cesta. Vběhnula do místnosti a zuřivě začala mačkat tlačítko na přivolání výtahu. To ale nefungovalo. Chtěla jsem si nafackovat za to, že mi to nedošlo hned. Nejde tu přece proud. Rychle jsem chytnula zbytky zrezavělé postele a přisunula ji před železné dveře ke kterým už se hnal onen tvor.

Tisknula jsem zrezavělou konstrukci vší silou ke dveřím a snažila se odporovat všem nárazům toho tvora. Slzy se mi znovu draly do očí, protože tahle místnost se zdála bez fungujícího výtahu jako slepá ulička. Nechtěla jsem takhle umřít. Věděla jsem, že tímhle můj boj prostě nemůže skončit. Že musím bojovat za vlastní přežití i když jsem stále netušila kde jsem se tu vzala a kam zmizel svět, jak si ho já pamatuji. Pomalu jsem přestávala mít sílu na udržení dveří a tak jsem se rychle ohlédla za sebe abych zjistila, jak hodně špatná je moje situace. Spatřila jsem obrovské okno a skrze něj i venku poletující sníh. Který se zdál jako jediná bílá věc v té temné noci. Zarazila jsem se, protože se ke mně dostala zima. Přimhouřila jsem oči a uvědomila si, že okno je vysklené. Bez rozmyšlení jsem se k němu rozeběhla.

Prolezla jsem skrze jednu z děr a na poslední chvilku vybalancovala pád který mi hrozil. Stála jsem na samém kraji této obrovské budovy smrti a strachu. Všude kolem byla tma, sníh kolem mě poletoval a dopadal na mé tělo. Nic jsem necítila, ani jednou mě nezastudělo jeho dopadnutí na moji rozervanou pokožku. Zaslechla jsem hrozný rámus a došlo mi, že netvor se pravděpodobně dostal dovnitř. Podívala jsem se dolů a měla pocit, že jsem zahlédla malé jezírko. Byla ale moc velká tma a já nebyla schopna učit jestli není náhodou zamrzlé důsledkem té zimy. Kousnula jsem se do rtu, zavřela oči a udělala něco, co bych mě ani v nejhorší noční můře nenapadlo...skočila jsem.

Pokračování příště...?

♥Prosím o koment♥