Lost in the Dreams 15.díl

K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/watch

15.díl Boj za pravdu

Zklamaně jsem zkřivila obličej a uhnula hlavou na stranu. Najednou jsem měla hrozně špatnou náladu. Nevím jestli to způsobil nepříjemný tón Samuela, když jsem se vyptávala nebo jsem jenom nebyla spokojen s tím, co jsem měla v hlavě. Byla jsem i trochu naštvaná, na sebe a na všechny kolem. Samuel ke mně přistoupil a přitisknul mě k sobě.
Sam: všechno už teď bude v pořádku.
Láskyplně mi šeptal do ucha a já doufala, že je to pravda. Omotala jsem si ruce kolem něj a zavřela oči. Moc jsem si přála aby měl pravdu.

Sam u nás ještě chvilku zůstal a pak se zase vytratil jako vždycky. Vzpomněla jsem si na Paige, protože jsem o ní vlastně od té doby, co jsem se probrala neslyšela. Napadlo mě, že jí zavolám, ale nakonec jsem si oblékla bundu a rozhodla se jí navštívit. Vyšla jsem před dům a zachvěla se zimou. Nebyla jsem vůbec zvyklá a ještě nějakou dobu potrvá, než si moje tělo zvykne na to, že místo podzimu už je najednou zima. Podívala jsem se na šedivou oblohu a zase dolů. Zhluboka se nadechla a vydala se na cestu.

Becky měla tu smůlu, že kvůli obrovskému návalu sněhu prakticky nejezdila veřejná doprava. Musela tedy v téhle pro ni nezvyklé zimě vydat celou cestu pěšky. Po cestě se stále otřásala zimou a nadávala, že určitě bude nemocná...už to byla zase ta stará Becky. Konečně dorazila k domu, kde bydlela Paige. Měla štěstí, že její kamarádka nebydlela moc daleko. Promrzlou rukou několikrát stisknula zvonek. Za chvilku se obrovské dřevěné dveře otevřeli a na Becky se dostalo teplo a vůně tohoto velmi udržovaného domu, který byl snad celý obkládaný drahým dřevem.
Matka Paige: ahoj Becky, co ty tu děláš?
Otázala se jí hubená paní s neposednými zrzavými vlasy staženými do drdolu a dala si jednu ruku v bok.

Becky: dobrý den, jdu za Paige...můžu dál?
Vychrlila jsem se zebe celá promrzlá na kost a doufala, že už mě konečně pustí dovnitř.
Matka Paige: ale jistě...slyšela jsem, co se ti stalo...jsem ráda, že už jsi v pořádku.
Usmála se na mě a pustila mě dovnitř.
Becky: děkuju.
Vrátila jsem jí úsměv a než jsem se rozkoukala zmizela ve své pracovně.

Paige bydlela se svou matkou v opravdu pěkném domě. Měla také rozvedené rodiče, ale důvodem jejich rozvodu byla neustálá honba za prací její mámy. Byla hotová workoholička a dbala na přísných pravidlech, které musela bezpodmínečně dodržovat i Paige. Zaklepala jsem na mosazné dveře od pokoje Paige a vešla dovnitř. Moje kamarádka ležela na posteli a dívala se na nějaký film na notebooku. Když jsem vešla do pokoje zvednula hlavu a její výraz přešel z úžasu do rozzářeného úsměvu.

Zaklapla notebook a vyskočila z postele. Přiřítila se ke mně obrovskou rychlostí a přimáčknula mě k sobě tak, že mě málem rozmačkala.
Paige: Becky! Ty jsi tady! Jsem tak ráda!
Volala šťastně a nepřestávala mě mačkat.
Becky: taky tě ráda vidím.
Vydechla jsem, když mě pustila a nepřestávala se usmívat.
Paige: já mám domácí vězení...vůbec jsem nevěděla, co se s tebou děje.
Pronesla trochu smutně, ale pak se na mě hned zase usmála.
Becky: aha, já sem si říkala, kde je ti konec.
Paige: chodila jsem za tebou celou dobu do nemocnice a zrovna, když jsi se probrala, tak jsem u toho nebyla...
Becky: to nevadí, pokud máš domácí vězení, tak si ani neměla jak.
Usmály jsme se na sebe a Paige se posadila na postel.

Následovala jsem jí a uvelebila si naproti ní.
Becky: koukám, že máš jinak vlasy.
Zatahala jsem jí se smíchem za cop.
Paige: no...mám je delší a nechala jsem si ofinu.
Zkoumala vlastní vlasy a pak se podívala na mě.
Paige: koukám, že už se ti hojí jizvy.
Becky: asi jo.
Odpověděla jsem jí a pak jsme raději změnily téma. Vyptávala jsem se jí na všechno, co se dělo po dobu, kdy jsem byla v kómatu. Zajímalo mě jestli slyšela za tu dobu o Samuelovi a jestli zamnou byl v nemocnici. Co se dělo ve škole, ptala jsem se na Lucy. Odpovídala mi na všechno...ale na jednu otázku neměla jako ostatní odpověď.

Když jsem se zeptala jestli neví, co se ten večer stalo...její výraz přešel do vážného a potom i do trochu smutného.
Paige: já nevím Becky, byly jsme na večírku, pilo se...ty jsi odešla a mě až další den ráno volala tvoje máma, která mi řekla...že...no ty víš.
Povzdychla si a dívala se do země. Znám Paige už dost dlouho na to, abych poznala, že mi neříká všechno.
Becky: a to je všechno? Vůbec nic nevíš? To nikdo nic neví?!
Začínala jsem už být vážně otrávená a naštvaná.
Paige: ne, nevím víc než to, co ti určitě řekla tvoje máma.
Becky: jenže mě NIKDO není schopný něco pořádného říct!
Od slova "nikdo" jsem začala křičet.
Paige: Becky...nerozčiluj se na mě...já za to nemůžu.

Becky: ale...něco přece musíš vědět...mám pocit, že mi všichni něco tajíte.
Pronesla jsem a uraženě se dívala do země.
Paige: nechci ti přitížit...
Odpověděla a dívala se také do země. Nechápavě jsem se na ní podívala.
Becky: Paige? O co jde? Řekni mi to...prosím...
Podívala se mi do očí a já z jejího výrazu začala mít strach.
Paige: jde o Petera...
Becky: Peter?...Peter?...huh?
Nechápavě jsem kroutila hlavou, protože jsem měla v hlavě najednou totálně prázdno.
Paige: tvůj budoucí brácha? Syn přítele tvojí mámy? Ty si na něj nevzpomínáš?
Kroutila pro změnu nechápavě hlavou Paige. A pak to přišlo...úplně nečekaně mě bodnulo u srdce a před očima se mi objevil jeho obraz. Vzpomněla jsem si...matně, ale uměla jsem ho minimálně zařadit.
Becky: co...co je s ním?
Ptala jsem se vyplašeně, protože mi najednou i strachy vyschnulo v puse.
Paige: on...umřel...je mi to moc líto, Becky.
Řekla a mě se v tu chvilku zastavil svět. Zamotala se mi hlava a měla jsem pocit, jako když mi někdo vytrhnul srdce z těla.

Nevěřícně jsem si zakryla pusu a po tvářích se mi valily slzy, jako vodopády.
Becky: P...P...Peter?...Umřel?...Jak?!
Koktala jsem a nemohla zastavit pláč.
Paige: prý se předávkoval...
Becky: cože?! Předávkoval?
Nechápavě jsem vytřeštila oči a nemohla uvěřit tomu, co jsem právě slyšela.
Paige: měl ještě nějaká jiná zranění...pořád se to vyšetřuje. Ale znáš to...policii nezajímá feťák.
Becky: on...on...přece...
Začala jsem couvat z jejího pokoje a pořád kroutila nesouhlasně hlavou. Nemohla jsem si vzpomenout na to, co se ten večer stalo. Ale věděla jsem, že mi Peter chtěl tehdy něco říct...jenže to byla jedna malinkatá vzpomínka, která se v té tmě zapomnění úplně ztrácela. Oblékla jsem si zpátky bundu a snažila se přestat třást. Nešlo to...nemohla jsem ani přestat plakat. Zakryla jsem si uplakané oči a vyběhnula do zasněžené krajiny, která mi najednou přišla smutná a hrozně chladná.

Když jsem dorazila celá promrzlá domů, byla už tma. Srdce mě bolelo, jako asi nikdy v životě. Pláč byl stále k nezastavení a i když, jsem měla v hlavě úplně prázdno...věděla jsem, že Peter pro mě hodně znamenal a nemohla jsem prostě přijmout fakt, že tu není. Celá rozmazaná a ubrečená jsem vpadla do domu, shodila ze sebe bundu a narazila na mámu.
Máma: Becky? Zlatíčko, co se ti proboha stalo?
Vykřikla vyplašeně a rozeběhla se ke mně ve snaze mě obejmout. Vztekle jsem jí od sebe odstrčila.
Becky: proč jsi mi neřekla, že umřel?!
Křičela jsem na ní mezi vzlyky.
Máma se zarazila a v jejím obličeji se objevil smutek.
Máma: myslela jsem to dobře...
Becky: jak jsi to mohla myslet dobře?!
Křičela jsem na ní dál a najednou mě přepadlo deja vu. Vybavilo se mi, že jsem přesně tyhle slova křičela na Petera...ale proč? Kladla jsem si tuhle otázku a znovu mě bodnulo u srdce.
Máma: nechtěla jsem, abys hned musela zase trpět.
Řekla a rozplakala se také. Došlo mi, že jsem na ní neměla tak hnusně křičet.

Becky: víš...víš co se mu stalo?
Máma: prý se předávkoval...
Odpověděla a obě jsme nepřestávaly plakat.
Becky: to nechápu.
Zašeptala jsem a máma mě objala. Můj mozek se snažil jet na plné obrátky, ale bylo to hrozně těžké. Nemohla jsem jen tak lusknout prsty a mít vzpomínku.
Máma: jeho otec se semnou rozešel...tvrdil, že je to naše vina.
Došlo mi, že máma musí být stejně zlomená jako já. Přitisknula jsem jí více k sobě, ale nezmohla jsem se na jediné slovo. Celý večer jsem potom strávila v posteli. Zamknula jsem se v pokoji, vypnula mobil a jenom tak ležela. Nebyla jsem pomalu schopna pohybu...měla jsem pocit, jako by ve mně něco umřelo. S otevřenýma očima bez prakticky jediného mrknutí jsem zírala před sebe. Už jsem ani nevnímala slzy, které se mi stále kutálely po tvářích. A dokonce si ani nepamatuji, jak jsem pravděpodobně vyčerpáním usnula.

Pokračování příště...

♥Prosím o koment♥