Lost in the Dreams 16.díl

K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/watch

16.díl I nepřítel se může hodit

O týden později: Vánoční prázdniny tímto dnem končí i když to tak venku vůbec nevypadá. Sněhu je stále minimálně po kotníky a venkovní krajina je zahalena do bílého pláště, který asi jen tak nezmizí.  Jak vůbec prožila Vánoční svátky Becky? Pro ni to bylo období smutku, zatímco se jiní radovali a vesele venku skotačili, ona ležela ve svém pokoji a měla pocit, že už se nikdy v životě nebude moct usmát. Ztráta Petera jí zasáhla opravdu hodně, i když si na něj prakticky nepamatovala...její srdce pukalo bolestí při sebemenší vzpomínce na něj. Nikdo jí nebyl schopný nic pořádného říci a tak se rozhodla, že bude pátrat na vlastní pěst. Tohoto bílého rána se vydávala do školy. Věděla, že pro ni bude nepředstavitelně těžké zase zapadnout do starého režimu, ale byla to taky jediná šance, jak přijít na jiné myšlenky.

Becky přišla do škody a zachmuřeně ze sebe oklepala sníh. Rozhlédla se kolem a zjistila, že chodba je nezvyklá liduprázdná. Došla ke svojí skříňce, ale než jí stačila otevřít, tak se u ní objevila Paige. Ta jí v rychlosti oznámila, že se rozvrh trochu změnil a každé pondělní ráno bude věnováno dvěma hodinám tělocviku. Becky povzdechla a zakoulela otráveně očima. Protože to poslední na co měla náladu bylo běhat po tělocvičně. Následovala Paige do šaten a zde se převléknula. Na tělocviku jim bylo oznámeno, že první hodinu se bude cvičit jóga. Dívky se většinou radovaly, protože to bylo vždycky zábavné a zajímavé cvičení. Becky se k ničemu nevyjadřovala.

Dalo mi vážně práci udržet tempo s ostatními a to i přes to, že jsme skoro všechny byly jako prkna po Vánocích.

Byla jsem ještě hodně oslabená a některé cviky jsem prostě nezvládala. Lucy si vždy neodpustila nějakou poznámku na mou osobu. A bylo vidět, že tahle mrcha opravdu nemá srdce. Nejen, že jí bylo jedno, že jsem ležela v kómatu a mohla doopravdy přijít o život. Ale dokonce jí to dělalo dobře. Nechápala jsem, kde se v ní bere taková krutost. Nikdy mě neměla v lásce...ostatně já jí také ne. Jenže teď se něco změnilo, její nenávist ke mně byla ještě silnější a intenzivnější než kdy dřív. Učitelka mě pro další hodinu uvolnila a tak jsem se posadila na balon na cvičení a snažila se tvářit úplně klidně.

Dokonce jsem se i po dlouhé době zasmála. Dělalo mi dobře sledovat jak se Lucy morduje. Sama se mi smála, ale nebyla na tom o moc lépe než já. Bylo vidět, jak je její tělo oslabené a to ona očividně neměla důvod. S úsměvem jsem sledovala vše, co se jí nepovedlo. A i když jsem čekala, že se tuhle hodinu budu nudit...byla jsem vyvedena z omylu. Celou hodinu jsem se docela bezstarostně pohupovala na baloně. Tedy než mi Lucy věnovala nenávistivý pohled, to by nebylo nic nového, ale tenhle mi něco připomněl. Vybavila se mi další vzpomínka. Vzpomněla jsem si na to, že Lucy se docela zajímala o Petera. Párkrát jsem zamračeně zamrkala, protože se mi trochu chtělo plakat. Ustála jsem to a zbytek hodiny strávila dumáním.

Zazvonilo na konec hodiny a já opatrně seskočila z balonu. Dívky jedna po druhé opustily tělocvičnu a Lucy šla jako jedna z posledních. Rychle jsem se k ní rozeběhla a stoupnula si jí do cesty. Věnovala mi otrávený pohled a celou si mě sjela jejíma zelenýma kočičíma očima. Stoupnula si tak, že by se za tuhle pózu asi nemusela stydět žádná modelka a já jsem sledovala její zářivou pleť, která jasně dávala najevo, že v zimě několikrát navštívila solárium.
Becky: Lucy...musím se tě na něco zeptat.
Vydechla jsem a sledovala její dále otrávený výraz.
Lucy: hm...a co když tě nechci poslouchat, natož ti odpovídat.
Ladně si přehodila pramen svých dlouhých blond vlasů a chystala se odejít. Rychle jsem jí chytnula za paži a zatáhnula jí zpět. Věnovala mi další otrávený pohled se špetkou vzteku.
Lucy: ty seš, ale otravná...tak co chceš?
Řekla směrem ke mně a přivřela naštvaně oči.
Becky: jde o Petera...víš co se s ním stalo?
Očividně jí mojí otázka překvapila a spatřila jsem v jejích očích trochu nejistoty. Hned se jí ale do obličeje vrátil zpět ten její arogantní pohled.
Lucy: zeptej se v nemocnici...ostatně ho přivezli do stejné ve které si byla ty.
Prohodila lhostejně a opustila tělocvičnu.

Ještě chvilku jsem nechápavě stála na místě a v hlavě mi šrotovala jedna věc. "Proč mi nikdo neřekl, že byl ve stejné nemocnici? To znamená, že...umřel tam?" Šeptala jsem si zaraženě pro sebe a pak celá mimo opustila tělocvičnu. Vzala jsem si oblečení a vydala se do školních sprch. Věděla jsem, že se musím hned po škole vydat do nemocnice a zeptat se na něj. Vlezla jsem do sprchy, stáhnula si vlasy a snad celou věčnost stála ve sprše. Potřebovala jsem se uklidnit, protože mě tahle nová informace totálně rozhodila. Zbytek školního dne jsem prostě nějak přetrpěla...tak jako tak jsem nebyla schopna pořádně něco vnímat.

Ze školní budovy jsem vystřelila šílenou rychlostní a sněhem se rychle brodila k nemocnici. Dorazila jsem před ní a přepadl mě zvláštní pocit. Nezmohla jsem se na jediný krok, prostě jsem stála před tou obrovskou bílou budovou a zírala na ní. Tělo se mi třáslo a já nebyla schopna rozpoznat jestli je to opravdu pouze zimou. Konečně jsem se probrala z toho transu, který mě přepadl a nejistě vkročila do nemocnice. Všude kolem bylo prázdno, neviděla jsem ani jednoho pacienta. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a vydala se na recepci. Spatřila jsem sestřičku, která byla jak u mého přijmu zde v nemocnici, tak u mého probuzení. Její rysy v obličeji jsem nemohla vyhnat z hlavy.
Becky: uhm...Dobrý den, já jsem Becky Holm. Chtěla bych se zeptat na jednoho vašeho bývalého pacienta.
Vychrlila jsem ze sebe a sledovala její stále neutrální výraz. I když její obličej pořád vypadal zamračeně.
Sestra: jste rodinná příbuzná?
Becky: no, měla jsem být jeho nevlastní sestra.
Sestra: je mi líto, ale informace mohu poskytovat pouze rodinným příslušníkům.
Odpálkovala mě s ledovým chladem. Ještě chvilku jsem se jí snažila přemlouvat, ale bylo k ničemu. Zklamaně jsem tedy nemocnici opustila.

Přišla další temná a chladná zimní noc. Všude panovalo ticho...nemocniční patro přijmu pacientů bylo zahaleno ve tmě. Ozvalo se nepatrné zavrzaní a nyní už pootevřeným oknem do recepce vklouznula postava oblečená v černém. Přikrčila se, aby nebyla spatřena kamerou a opatrně rozsvítila baterku. Posvítila si kolem sebe a ujistila se, že je tu opravdu jedinou osobou. Trochu si oddychla a otočila se za sebe k otevřenému oknu, kterým dovnitř táhnula zima. "Díky Same, že si mě naučil páčit tyhle věcičky". Zamumlala si pro sebe Becky a po čtyřech se "plazila" k regálům s kartami pacientů.

Prohledala celý první regál, ale nic v něm nenašla. Nervózně jsem přešla k druhému a otočila klíčkem, který byl zasunutý v zámku. Podívala jsem se na karty a podle jmen a dat mi došlo, že tohle budou karty zemřelých pacientů. Naskočila mi husí kůže a polil mě studený pot. Začala jsem hledat kartu Petera...asi čtvrt hodiny jsem se hrabala ve složkách, ale nic jsem nenašla. Zaplavil mě pocit bezmoci...nedostala jsem se ani o krůček dál k navrácení mojich vzpomínek a zjištění nějakých informací o tom, co se přesně stalo s Peterem. Prošla jsem rychle pár karet a zapsala si adresu hřbitova, kam se většinou nechávali pohřbít lidé, kteří tu zemřeli...A potom se blonďatá dívka v černém z recepce vypařila stejně rychle a nenápadně, jako sem přišla.

Pokračování příště...

♥Prosím o koment♥