Tak a je to tu...závěřečný díl komixu Lost in the Dreams. Doufám, že si ho užijete stejně, jako jsem si já užívala jeho psaní.
K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/w/...
21.díl Konečný soud
*Upozornění: Tento díl obsahuje násilí, krev a brutalitu*
Když se přestal vířit prach, zjistila jsem, že jsem měla snad největší štěstí ve svém životě. Všechen beton popadal kolem mě a né na mě. Poškrábalo mě sice pár železných tyčí trčících z popadaného stropu, ale vyvázla jsem takřka bez zranění. Postavila jsem se na nohy a došla pomalu k vypínači, který jsem byla ve tmě schopna rozeznat. V místnosti začala problikávat zažloutlá žárovka a nabídla mi alespoň trochu světla. A přesně v tu chvilku jsem spatřila zakrvavenou dívku připoutanou stejně, jako jsem byla já.
Měla hodně zničený obličej, ale já jsem i tak rozeznala kdo to je. I když už neměla perfektní nalíčení a její vlasy byly zničené, věděla jsem, že je Lucy. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jí tohle Samuel opravdu udělal. Ano, já jsem jí nepřála jiný osud. Ale nechápala jsem, proč to udělal zrovna Samuel. Měla dokonce zašité rty k sobě. "Bože"! Vykřikla jsem a probrala se z transu.Pokusila jsem se zatahat za pouta, ale nehnula jsem s nimi ani o milimetr. Dotknula jsem se jejího ledového těla a došlo mi, že už je stejně pozdě.
Najednou mi jí bylo i líto. Věnovala jsem jejímu mrtvému tělu soucitný pohled a pak se rozhodla najít cestu ven. Věděla jsem, že vyjít dveřmi zpět do klubu nemůžu. Podívala jsem se nad sebe na díru ve stropě. Opatrně jsem se postavila na jeden z popadaných kamenů a na několikátý pokus se mi podařilo zachytit zbylého stropu. Nevěděla jsem jestli mě udrží, ale musela jsem to riskovat. Vší silou jsem se zapřela a vytáhnula se nahoru do další ošuntělé místnosti.
Opatrně jsem našlapovala po zvlhlé podlaze, která mi dávala svůj stav najevo nepříjemným praskáním a skřípáním. Štěstí se na mě usmálo znovu, když jsem zjistila, že budova je natolik zchátralá, že má i několik dir ve stěnách, které byly provizorně zadělané pár prkny. Pokud jsem nechtěla aby se na mě celá tahle budova sesypala, musela jsem být nesmírně opatrná.
Opatrně jsem odtrhala prkna od stěny a podařilo se mi vytvořit díru natolik velkou, abych mohla prolézt ven. Zchytila jsem se zbylé stěny a vykouknula ven. Hned naproti byla střecha další budovy. Venku vládnula krutá zima, ale to bylo to poslední co mě trápilo. Rozhodla jsem se znovu riskovat všechno a skočila.
Podařilo se mi přeskočit na protější střechu i když jsem se tam rozplácnula jako žába. Pochopila jsem, jak moc mi adrenalin v krvi pomohl. Střecha byla zledovatělá a v těch podpatcích mi to opravdu hodně klouzalo. Přidržovala jsem se tedy stěny a podařilo se mi dojít a na druhou stranu. Opatrně jsem se podívala dolů, kde byla horda sněhu. Celá jsem se klepala zimou a bylo mi jasné, že jestli tu zůstanu déle, pravděpodobně umrznu.
Nadechla jsem se a skočila dolů do hordy sněhu. Neubránila jsem se výkřiku, když moje tělo polil ještě větší chlad. Rychle jsem ze sněhu vyskočila a sápala se na chodník. S úžasem jsem sledovala jakou výšku jsem přežila. Nebyl ale čas jásat, můj útěk byl totiž teprve začátek. Rozeběhnula jsem se ke dveřím klubu a vrazila dovnitř. Venku skoro svítalo a v klubu byl už celkem klid. Celá banda už byla asi pěkně sjetá a ležela různě po baru.
Jenom Samuel seděl a s úsměvem si pokuřoval. Když mě spatřil, tak se jeho výraz okamžitě změnil. Vypadal překvapeně a vyplašeně zároveň. Rychle se rozeběhnul k baru a chtěl sebrat nůž na citróny a jiné ovoce, aby se mohl bránit. Byla jsem ale mnohem rychlejší a než se nadál, tak jsem ho držela já v ruce.
Samuel: Bec, neblbni! Neudělej žádnou hloupost!
Samuel se vyděšeně posadil na zem a začal pomalu couvat pryč. Já jsem ale viděla rudě a nehodlala jsem mít žádné slitování.
Becky: zaplatíš...zaplatíš za všechno.
Jako smyslů zbavená jsem se vrhnula na Samuela a máchala kolem sebe nožem. Zůstala jsem s překvapením stát, když jsem zjistila, že Samuel leží bezvládně na zemi v kaluži krve a já svírám zakrvácený nůž v ruce. Vyplašeně jsem couvnula a rozhlédla se kolem, nikdo se ještě neprobral, takže si mě nikdo ani nevšimnul. Rychle jsem běžela otřít svoje otisky z nože a vrazila ho někomu jinému do ruky. Pak jsem, aniž bych uronila slzu nebo zalitovala...utekla ven z klubu zpátky do zimy.
Konec.
