Lost in the Dreams 3.díl

K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/watch

3.díl-Všechno zlé je pro něco dobré

Otevřela jsem oči a v mé hlavě se ozvalo příšerné zvonění, které mě donutilo si hlavu chytnout jednou rukou a tou druhou se držet pevně postele. Potřebuju prášek! Usoudila jsem a posadila se na postel. Kolik vlastně je? Trklo mi hlavou. Sáhnula jsem tradičně vedle sebe a podívala se na mobil. Bylo 9 a až teď jsem si vzpomněla na smsku od mámy. Rychle jsem najela do zpráv a začala si jí číst: Ahoj Becky, dnes mi volala tvoje učitelka. Určitě víš o co jde, zítra kolem 9:30 se vracím domů! Máma.
Ježiši! Jenom to né! Zaklela jsem. Máma mi tu smsku posílala včera, což znamená, že tu je za ani né půl hodiny! Hlava mě z toho rozbolela ještě víc. Zvednula jsem se z postele a pomalu šla do kuchyně, kde jsem otevřela krabičku s prášky, byla prázdná. To je snad za trest! Já vím, že si ho zasloužím, ale to mě ta smůla nepřestane pronásledovat?! Naštvaně jsem hodila krabičku do koše a šla zpět do pokoje.

Posadila jsem se na postel a zavřela oči. Hlava mi stále třeštila. Asi to bylo vším tím stresem. Znovu jsem pomalu otevřela oči a vydala se ke skříni.

Otevřela jsem jí a vyndala si nějaké oblečení. Vzpomněla jsem si, že jsem se zase nezeptala Sama, kdy se zase uvidíme! Tohle už je vážně zlý sen. Zaskuhrala jsem a opřela se o skříň. Najednou jsem slyšela dupaní po schodech a než jsem se vzpamatovala už někdo rozrazil dveře od mého pokoje.

Samozřejmě to byla máma. Pokusila jsem se o úsměv a vydala se jí naproti přes pokoj. To už se ale příšerně mračila a měla naštvaně jednu ruku v bok.
Máma: mladá dámo! Jak si tohle představuješ?!
Křičela už od prvního slova.
Becky: ale...
Máma: musela jsem zrušit všechny schůze! Všechny pohovory! A proč?! Protože odjedu a tebe hned chytnou roupy!
Křičela na mě tak, že to museli slyšet i ostatní a, že nejblíže od nás je škola za parkem.
Becky: mami, nech si to prosím vysvětlit!
Snažila jsem se jí uklidnit.
Máma: Chci slyšet vysvětlení, proč jsi drzá k učitelům, kteří tě právem napomenou, Proč chodíš pozdě do školy, když z domu odcházíš v čas?! Co v tom je? Drogy?!
Becky: né!
Vykřikla jsem.
Máma: tak co teda?!
Becky: já nevím! Prostě mi to ujelo...
Máma: jo ono ti to ujelo? To se neumíš chovat nebo,co? Víš jak se připadám?! Že sem tě špatně vychovala!
Becky: ale tak to není!
Máma: a jak tedy?! Všichni si to teď určitě myslí. Podívejte se na Becky, na to její chování, to jí doma nemůžou zkrotit? To se o ní neumějí postarat a dohlídnout na ní, aby chodila v čas do školy?

Becky: jo! Takže ti jde zase jen o sebe!
Ujely mi totálně nervy.
Máma: cože?!
Becky: je to tak vždycky! Něco provedu a ty se staráš jen o sebe. Co tvoje práce? Co si o tobě ostatní pomyslí? Ale já tě vůbec nezajímám!
Křičela jsem na ní jako smyslů zbavená.
Máma: tak tohle jsi přehnala! Ty víš, že jsi to jediné na čem mi záleží a máš tu drzost mě urážet?!
Becky: tak proč se podle toho nechováš?!
Zakřičela jsem znovu a rozbrečela se.
Máma: je na čase aby jsi si uvědomila, že jsem tvoje matka! A  že se podle toho budeš chovat! Celý víkend nikam nepůjdeš! A když říkám nikam, tak myslím opravdu nikam!
Řekla rázně.
Becky: cože?! To...to nemůžeš!
Máma: že né?! Zamknu ti balkón, kdyby jsi měla zase nějaké roupy! A z domu se celý víkend nehneš ani na krok! Až ti v pondělí ve škole řeknou, co s tebou bude, tak se rozhodnu dále! Tečka! Nebudu se s tebou dohadovat!
A prásknula s dveřmi. To už jsem doslova řvala jako malé dítě. Naštvaně jsem se rozeběhnula ke dveřím svého pokoje a zamknula je.

Klíček jsem hodila na postel a trucovitě se vedle ní posadila. Sklopila jsem hlavu a dále brečela. Tohle není fér! Dělá jako kdyby ona v mém věku byla dokonalá! Tak mi to ujelo, to se stává. Já svojí chybu chápu a mrzí mě to. Copak to nestačí?! Vždyť už se tak dost trápím! Teď tu budu dřepět, zavřená v pokoji a bude mě to užírat ještě víc. Probrečela jsem takhle snad hodinu. Než mě vyrušila máma, že je hotové jídlo. Na to jsem naštvaně řekla, že s ní jíst nebudu. Dostala jsem přes dveře zase vynadáno a za stálého dupání máma odešla. Otočila jsem hlavu směrem k zrcadlu a utřela si ubrečené oči. Postavila jsem se a řekla si, že se musím nějak zabavit. Rozhodla jsem se prozkoušet oblečení co mám a vyhodit to, co už nenosím.

Skoro celý den jsem se doslova "rochnila" ve skříni. Vyházela pár oblečení, vzala si nějaké na sebe. Upravila se trošku u zrcadla a začala se zase nudit. Večer už jsem se doslova kousala nudou. Potřebovala jsem něco akutně dělat. Seděla jsem na posteli. Rukou si podpírala hlavu a jednou nohou naštvaně kmitala sem a tam. Podívala jsem se ven. Zrovna začalo hrozně pršet.
"Hm...díky za ještě větší zkažení nálady!"
Pronesla jsem a snažila se nevnímat to depresivní počasí venku. Pak něco zapraskalo, znělo to jako strom co mám vedle balkónku, po kterém jsem jednou zkoušela lézt a už bych to v životě neudělala. Otočila jsem se směrem k dveřím od balkonu a nemohla uvěřit vlastním očím.

Na MÉM balkóně stál promáčený Sam! Rychle jsem se zvednula a rozeběhnula se ke dveřím. Doslova jsem se na ně naplácnula a nechápavě zírala na Sama.
Becky: Same! Co...co tu děláš?
Volala jsem na něj přes sklo.
Sam: jdu přece za tebou! Pust mě prosím dovnitř, než se rozteču!
Smál se a zatahal si za mokré tričko.
Becky: víš, civilizovaní lidé používají hlavní vchod.
Řekla jsem a oba jsme se zasmáli.
Sam: no, jelikož já nejsem, tak sem to vzal po stromě.
Ukázal se smíchem za sebe.
Becky: Já bych tě ráda pustila dovnitř, ale nemůžu. Mám zaracha a máma zamknula všechny únikové cesty.
Sam: tak proto jsi nebyla dneska v parku. Já už myslel, že jsi se na mě vykašlala.
Becky: né, to né! Ani nevíš, jak jsem byla zoufalá, že nemůžu ven.
Sam: hele mám nápad, chceš se jít projít?
Becky: cože v tomhle? No..jo šla bych, ale já přece nemůžu.
Sam: no...vypadá to, že se moje minulost bude hodit.
Řekl a začal normálně páčit dveře od balkónu. S údivem jsem ho pozorovala. A pak se ozvalo cvaknutí a skleněné dveře co nás oddělovali se otevřeli.

Nečekala jsem ani minutu a vyběhnula ven do toho deště za Samem. Radostí jsem na něj skočila a on mě se smíchem chytnul. Držel mě ve vzduchu a já jsem cítila jak je celý promáčený. Ale bylo mi to jedno. Začala jsem se klepat, ale né jen zimou. Zase jsem z něj cítila ten vzrušující pocit. Dlouho jsem se mu dívala do očí a on mě pak postavil na sem. Chvilku jsme mlčky stáli.
Sam: no, tak já slezu zase dolů a pak tě chytnu. Jo?
Becky: cože? Po..počkej!
Jenže to už lezl po stromě dolů. Dole si stoupnul pod balkón a zavolal.
Sam: tak šup,skoč a neboj já tě chytím i kdybych se měl zmrzačit.
Trochu nejistě jsem se usmála.

Podívala jsem se dolů na Sama který stál dole a čekal až skočím. Na chvilku jsem zaváhala, ale potom jsem se posadila na zábradlí. Ohlédnula se zpět do pokoje a skočila dolů. Raději jsem zavřela oči. Naštěstí Sam nelhal a chytnul mě. Trochu se mi zamotala hlava.
Sam: v pohodě?
Becky: hm..jo, ale slib mi, že příště už nebudu muset skákat.
Postavila jsem se nejistě zpátky na nohy.
Sam: měli by jsme se někam schovat a když je ta bouřka, tak není dobrý být tady pod stromem. Jestli budeš první na té zastávce co je u školy, tak ti slibuju, že už nebudeš muset skákat!
Becky: fajn! Kdy vyrážíme?
Sam: teď!
Zavolal a rozeběhnul se.
Becky: ty podvodníku!
Zavolala jsem na něj a se smíchem se rozeběhnula za ním.

Doběhnula jsem ho až v parku a dokonce ho začala předhánět. Jenže on mě schválně chytnul za pásek co jsem měla přes tričko a dotáhnul mě vedle sebe.
Becky: ty, ale vážně podvádíš!
Řekla jsem se smíchem, který mi jen oplatil a běželi jsem dál. Ani ve snu by mě nenapadlo, že zamnou přijde. No spíš, že zamnou vyleze po stromě. Byla jsem tak šťastná, že jsem zase s ním. A bylo mi jedno, že mrznu, že jsem promáčená na kost a moje tenisky jsou celé od bláta.

Doběhnuli jsme na zastávku a já byla první. Sam se udýchaně rozvalil na lavičku.
Becky: ha! Vyhrála jsem! Nebudu už muset skákat!
Poskočila jsem radostí.
Sam: ty jsi určitě podváděla!
Řekl a smál se.
Becky: no jasně, nevím kdo podváděl?!
Okřikla jsem ho se smíchem.
Sam: já ne!
Oba dva jsme se hrozně smáli. Bylo mi moc dobře. A už mi bylo jedno, jestli přijdu domů a tam bude stát rozzuřená máma, protože zjistí, že jsem utekla. Tohle mi za to stojí. S úsměvem jsem se otočila na Sama.
Becky: hele! Ty ses rozvalil po celý lavičce! To není fér!
Sam: to víš...taky musím občas podvádět.
Mrknul na mě se a nepřestával se smát.
Becky: cože?! Ty kecko! Já si sednu na tebe!
Zvolala sem se smíchem.
Sam: tak dělej, né?
Becky: fajn!

Odpověděla jsem se smíchem a šla si sednout. Sam se trošku posunul do zadu a tak na mě zbylo nějaké místo.
Becky: no né...pán se uráčil...
Sam: hele mlč, jo? Nebo budeš sedět na tý mokrý střeše!
Strčil do mě.
Becky: to bys neudělal!
Sam: že né?
Řekl a chytnul mě.
Becky: né dost! Dobře!
Smáli jsme se oba jako blázni. Potom už jsme v klidu seděli a povídali si. Občas jsme se něčemu zasmáli a já si teď byla vážně jistá, že jsem se zamilovala. Bohužel čas ubíhal hrozně rychle, ale pršet nepřestávalo.
Becky: měla bych už asi jít domů.
Sam: už?
Becky: jo, bojím se, že máma zjistí, že jsem pryč.
Sam: dobře, tak pojď. Doprovodím tě.

Zvednuli jsem se a opustili autobusovou zastávku. Stále hrozně pršelo, snad ještě více než předtím a Sam šel svižnou chůzí. Já jsem zůstávala za ním. Sam se zamnou otočil a chytnul mě za ruku.
Sam: pojď prosím tě, ať ještě víc nezmokneme.
Usmál se na mě, ale ruku už mi nepustil. A i kdyby chtěl, asi by ho nepustila já. Došli jsme k mému domu, obešli ho a vylezli na strom. Lezla jsem první a Sam mě stále kontroloval. Vylezli jsme nahoru a zase mlčky stáli v dešti.
Sam: hele, něco tu máš.
Řekl a z vlasů mi vytáhnul jehličí. Oba dva jsme se zase zasmáli.

A pak ani nevím jak, jsme se začali líbat. A dokonce i přestalo pršet. Konečně jsem začala mít pocit, že se na mě usmívá štěstí. A já jsem nechtěla aby tahle chvíle skončila. Na rozloučenou jsme se ještě obejmuli a já zmizela zase ve svém pokoji. Sundala jsem si mokré oblečení a schovala ho do skříně. Zajímalo by mě, jak bych tohle vysvětlila mámě. Rozpustila jsem si vlasy a převléknula se do pyžama. Lehnula si na postel a zavřela oči. Přehrávala jsem si dnešní večer znovu. Bylo to něco fantastického. A já teď snad neusnu, ještě že mi Sam slíbil, že zítra večer přijde zase. Protože jsem totálně zamilovaná, ale v tomhle je ještě něco jiného, něco zvláštního...a neumím to popsat...

Pokračování příště...

*UPOZORNĚNÍ - fotky jsou podepsané jako TerezQááá z důvodu, že když jsem tento komix začala už tak před 2ma lety a tehdy jsem byla ještě šílená puberťačka :D Takže to prostě přehlížejte, děkuji :)

Tak co? Libí se Vám zatím komix?