K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/w/...
12. díl – Amnézie není to nejhorší co může člověka potkat
Mezitím: Paní Holmsová seděla v nemocničním pokoji na židli a její tělo se otřásalo vzlyky. Kousek od ní stála sestra, která jí sledovala pohledem plným soucitu. Právě tato sestra byla u přijmu mladé Becky, která nyní ležela bezvládně v nemocniční posteli. Matka Becky stále nemohla uvěřit tomu, že její dcera upadla do kómatu a pokud se probere, bude trpět pravděpodobně dlouhodobou traumatickou amnézií. Nikdo nevěděl, co se tu noc kdy ji přivezli stalo. Nikdo netušil s čím právě bojuje sama Becky a ona netušila, že i když bojuje svůj první večer. Už je to několik měsíců co je v kómatu a blíží se Vánoce.
Zpět k Becky: Pomalu jsem začala přicházet k sobě. Ani jsem si nebyla vědoma toho, že jsem byla zase v bezvědomí. Jako první jsem cítila moje rozbolavělé tělo. Měla jsem položené ruce na něčem opravdu studeném, ale nebyla jsem to schopna identifikovat. Přišlo mi jako věčnost, než jsem dokázala zprovoznit alespoň nějaké části svého těla. Pomalu jsem začala vnímat svět kolem sebe. Všude kolem byla tma, ale slyšela jsem tikání hodin. Bylo hodně blízko mé hlavy a mě to znělo jako ta nejhorší siréna na světě.
Někdo škubnul se židlí na které jsem, jak jsem si uvědomila, seděla. Zamotala se mi z toho hlava, ale stále kolem mě byla tma. Zvednula jsem hlavu a spatřila malinko světla. Došlo mi, že mám zavázané oči. Nechápavě jsem rozhodila rukama a vyděšeně se tisknula do studené židle. Všechno co se dělo poslední dobou jí nedávalo smysl. Byla ale hrozně slabá a tak zůstávala pomalu nehnuta sedět na židli a čekala, co se bude dít.
Do hrobového ticha najedou zavrzali dveře a místností se rozlehl zvuk něčích podpatků a to i přes to, že zem byla na dotek nohou opravdu měkká. Becky zaslechla ťukání prstů do nějakých tlačítek a poté se jí uvolnila pouta, která jí až do teď držela stehna u sebe. Znovu se ozvalo klapaní a poté slyšela doslova drhnutí nehtů o stěnu. S obrovskou námahou zvednula hlavu tak, aby mohla alespoň malinko zahlédnout co se děje. A v tu chvilku jí do nosu praštil odporný zápach který se linul celou místností, ale Becky ho předtím nevnímala.
Zděšeně jsem si zacpala nos abych to už dále nemusela čichat. Tenhle odporný zápach jsem v životě necítila, ale měla jsem pocit, že smrdí zatuchlinou a krví. Becky se obávala nejhoršího, podle toho co si pamatovala jako poslední než se probrala tady, byla její situace dost zoufalá. Snažila se zachovat klid a tajně doufala, že je tohle všechno jenom zlý sen. Srdce které jí bušilo až v krku jí ale upozornilo, že je to až moc skutečné.
Kroky se najednou blížili ke mě a někdo mi chladným předmětem rozříznul šátek který mi do teď zavazoval oči. Pomalu jsem otevřela oči a několikrát zamrkala aby se tma rozestoupila. Jako první se mi naskytnul pohled na něčí zakrvácené oblečení. Podívala jsem se vzhůru a vykřikla strachy, můj křik ale pomalu přešel do chraplavého sípání a nakonec jsem se rozkašlala. Přede mnou stála ta sestra, která původně vypadala jako mrtvá, ale nakonec vesele vyskočila a odtáhnula mě pravděpodobně sem. Její oči byli mrtvé a to myslím doslova, měla prostě děsivě bílé a prázdné oči. Na sobě všude zaschlou krev a já si raději nechtěla představovat, že není jenom její.
Chvilku mě sledovala a v jejím výrazu jsem poznala zaujetí. Opravdu mi nebylo jasné, jestli vidí nebo ne, ale vypadalo to, že jo. I když mi to přišlo jako totální hloupost. Někdo, kdo prakticky nemá oči, přece nemůže vidět! Natáhnula ke mně ruku a já s dalším výkřikem uhnula tak, že jsem se sesunula ze židle. Věnovala mi naštvaný výraz a surově mě chytnula za vlasy. Máchala jsem kolem sebe rukama a snažila se křičet. Bylo mi to k ničemu. Bez jediného slova mě za vlasy táhnula po zemi ke stolku s nějakým nářadím, které pravděpodobně mělo sloužit k operacím. Ale v jejím případě jsem se dost obávala k čemu je používá.
Pustila mi vlasy a s vážným výrazem si začala vybírat z toho nářadí. Vyděšeně jsem vyskočila na nohy a hledala únikovou cestu. Jenže ona měla očividně dost rychlé reflexy, protože mě znovu chytnula za vlasy a praštila semnou o ten železný stolek. Svět se mi totálně rozdvojil a já se rozplácla vedle stolku o který jsem byla právě uhozena. Rukou jsem zavadila o tu misku nástrojů a ta se na mě vysypala. Jeden podivný nástroj se mi zapíchnul do paže. Vykřikla jsem bolestí a zděšením zároveň. Potom jsem ho celá ubrečená vytáhnula a bez váhání se vrhnula na tu sestru. Mojí první ráně rázně uhnula skrčením a já se pořezala. I přes všechnu bolest jsem hned udeřila znovu a tentokrát jsem neminula.
Sestra se složila na zem s kolem její hlavy se pomalu ale jistě začala tvořit kaluž krve. Ze začátku jsem si vůbec neuvědomovala, co jsem udělala. Rychle jsem vzala z umyvadla obvaz a zavázala si teď už dvakrát poraněnou ruku. Poté jsem se podívala na teď už snad doopravdy mrtvou sestru a zděšeně zahodila ten nástroj kterým jsem jí zabila. Zjistila jsem, že jsem celá od krve a chtělo se mi zvracet. Znovu se mi zamotala hlava a unaveně jsem se opřela o železné a totálně rezavé dveře. Dýchala jsem, jako když jsem právě uběhnula maratón. Potom jsem se zoufale rozbečela, schoulila se na zem do klubíčka a snad celou věčnost plakala...
Pokračování příště...
Tak co? Jak se Vám líbil díl?