K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/w/...
14. díl Někdy je lepší zapomenout
Becky jejíž tělo už několik měsíců leželo bezvládně v kómatu na nemocniční posteli se pohnulo. Naprosto nepatrně, ale pohnulo. Pomalu začala znovu vnímat své tělo a v hlavě měla znovu prázdno. Všechno to tu bylo znovu, nepamatovala si co se odehrálo. Nepamatovala si ani jedinou věc ze svého souboje o přežití a také si nepamatovala co se stalo předtím, než upadla do toho stavu. Stěží otevřela oči i když měla pocit, že mají snad několik tun. Svět kolem ní byl celý rozmazaný a zahalený v podivné mlze.
To už něčí ruka zuřivě mačkala tlačítko vedle její postele a za chvilku se rozrazili dveře ve kterých se objevila očividně doktorka. Svět se pomalu přestával mlžit a Becky byla schopna rozeznat předměty kolem sebe. Uvědomila si, že se nachází v nemocničním pokoji. A pokud by si pamatovala, zjistila by také, že je naprosto identický tomu ve kterém se probrala minule. Bylo štěstí, že to nevěděla, nemusela by to snášet dobře. Pokusila se posadit, ale její tělo bylo příliš slabé. Sestra k ní okamžitě přiskočila a pomohla jí se posadit. Becky spustila nohy z postele, ale neodvážila se postavit na nohy.
Následoval opatrný výslech, aby se doktorka ujistila, že diagnóza Becky byla správná. Podle pomalých a nejistých odpovědí se přesvědčila, že dívka opravdu bude trpět Traumatickou amnézií, která byla způsobena silnou ránou do hlavy a ta následně vymazala události z doby nehody a zastínila i pár předchozích vzpomínek. Doktorka pokynula sestře aby šla zavolat matce Becky a oznámila jí, že její dcera se právě probrala. Poté Becky podstoupila ještě několik testů, aby se doktoři ujistili, že nebude mít nějaké trvalé následky.
Venku začalo svítat a lehce zlaté slunce ozařovalo venkovní zasněženou krajinu. Becky ležela na nemocniční posteli a marně přemítala o všem co se mohlo stát. Do pokoje najednou vtrhnula její matka. Posadila se na postel k Becky a radostně jí odejmula. Znovu se rozplakala, ale za celé ty měsíce to byly poprvé slzy štěstí.
Mačkala jí a nepřestávala plakat. Becky už byla obeznámena s tím, že byla několik měsíců v kómatu a proto její objetí radostně opětovala.
Máma: já nemám ani slov. Jsem tak ráda, že jsi se probrala!
Hladila jí po vlasech jednou rukou a tou druhou si utírala slzy štěstí. Becky se na ní nejistě usmála. Matka si Becky chtěla co nejdříve odvést domů, ale doktoři jí oznámili, že Becky musí ještě nějaký čas zůstat na pozorování.
Uběhnul nekonečný týden a já jsem konečně poprvé za hrozně dlouho dobu vyšla na venkovní světlo. Venku byla zima a všechno kolem bylo posypané sněhem. Obloha se protrhávala v další sněhové potěšení a já to celé s úsměvem sledovala. Šla jsem pomalu a pořád ještě trochu nejistě. S mámou jsme se zastavily v mém oblíbeném parku a já si ho celá rozzářena prohlížela, protože mi najednou připadala i nejobyčejnější věc nádherná a zajímavá. Moje máma byla radostí bez sebe semnou a já chápala, že mé upadnutí do kómatu teď změnilo úplně všechno. Od mého pohledu na svět až po přístup mojí mámy.
Zašly jsme do našeho vyhřátého domova a já slastně nasála tu domácí vůni. Vydala jsem se do koupelny, protože jsem si chtěla dát pořádnou vanu. Začala jsem jí tedy napouštět a postavila se před zrcadlo. Monokl kolem mého oka zmizel, alespoň jedna dobrá zpráva. Pomyslela jsem si a sundala si náplast z tváře. Pod náplastí jsem spatřila obrovskou jizvu která se táhnula přes celou mou tvář. Zklamaně mi došlo, že mi tohle už asi navždycky zůstane. Povzdychla jsem si, svlékla se a následně vlezla do vany kde jsem začala relaxovat.
Máma mě poté zavolala na jídlo. Vylezla jsem z vany a oblékla se. Zapletla jsem si vlasy a nalíčila se, při pohledu na mou tvář v zamženém zrcadle jsem se trochu zamračila. Hodila jsem si cop přes rameno a uvědomila si, jak moc jsem vlastní mámě podobná. Usmála jsem se pro sebe a vyšla z koupelny. Sedla jsem si ke stolu kde na mě čekala mamky specialita – omeleta. S chutí jsem se do ní pustila, protože ta nemocniční strava byla naprosto příšerná. Máma si ke mně přisedla a začaly jsme si povídat. Dívala se na mě s úsměvem a já v jejích očích viděla tolik lásky.
Po jídle jsem se vydala do svého pokoje, stoupnula jsem si před zrcadlo a přemýšlela co všechno se asi za dobu, co jsem byla v kómatu změnilo. Když jsem předtím jedla tu omletu, vybavilo se mi ráno, kdy moje máma odjížděla a služební cestu a já potkala Sama. Při té vzpomínce mě píchnulo u srdce a já nebyla schopna pochopit proč. Nebyla jsem si vůbec jistá tím, kde je mu teď konec a většina věcí s ním spojená mi zůstávala zahalena v naprosto nepropustné mlze.
Ozvalo se nepatrné klepání, otočila jsem se směrem k mému balkónu a spatřila Sama. Nechápavě jsem mu otevřela a sledovala ho, jak si sundává bundu. Po tom se na mě otočil a s úsměvem se na mě pomalu vrhnul a chtěl mě očividně začít líbat. Nevím, co to bylo za reflex ale odstrčila jsem ho. Samuel se na mě zamračil a já se začala cítit provinile, neměla jsem k tomu žádný očividný důvod. Proč jsem to udělala?
Sam: hned jak jsem zaslechl, že jsi se probrala a dorazila domů, jsem za tebou pospíchal.
Vychrlil na mě s úsměvem a já nechápavě zvednula jedno obočí, což jsem nikdy předtím nedělala, ale přišlo mi to jako známa grimasa.
Pronesla jsem potichu a podívala se do země, protože mi bylo najednou do pláče.
Sam: to nevadí Bec. Hlavní je, že jsi se probrala a můžeme být zase spolu!
Vykřikl nadšeně a já se nejistě usmála.
Becky: jenže...já bych chtěla znát odpovědi na všechno, co se mi honí hlavou.
Mluvila jsem tiše a hlavu měla stále sklopenou. Samuel mě něžně chytnul za bradu a díval se mi do očí.
Sam: tak septej, pokusím se ti všechno objasnit a uvidíš, že se spolu dopracujeme k tomu aby to bylo jako dřív. Jako před tím večerem, kdy se to stalo.
Řekl a jeho tón přecházel z trpělivého do nepříjemného.
Odpověděl mi rozmrzele a já si povzdychla. Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu tak zmatená a bezbranná, když přijdu o část vzpomínek.
Pokračování příště...
♥Prosím o koment♥