Tak je tu slibovaný díl komixu. Udělala jsem novou úvodní fotku, tak mi dejte prosím vědět, jestli se Vám líbí. Přeji příjemné čtění...
K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/w/...
17.díl Dá se věřit pověrám?
Další den odpoledne si Becky lehnula na postel a dospávala jak mohla. Byla unavená kvůli její včerejší noční "akci" a celkově měla poslední dobou problémy se spánkem. Vzbudil jí až drnčící telefon. A to i přes to, že to byla pevná v kuchyni o patro níže. V rychlosti se probrala a utíkala ho zvednout. Volala jí Paige.
Paige: ahoj Becky.
Becky: jé Ahoj.
Řekla z úsměvem na tváři Becky a vydala se po schodech zpět do svého pokoje. Posadila se na postel a pozorně naslouchala kamarádce, která jí s nadšením vyprávěla její nápad na dnešní návštěvu kina. Becky se povídala na hodiny a zjistila, že je něco kolem 17:00. Navíc měla už na dnešní večer jiné plány.
Chtě – nechtě musela kamarádky návrh odmítnout. Stejně dobře věděla, že by se v kině pořádně neuvolnila a stále by myslela na to, že musí dát pátrat. Rozloučila se s Paige a seskočila z postele. Otevřela skříň a vyndala si následující oblečení: šedivé dlouhé šaty, černé silonky a kabát. Tohle oblečení jí připadalo vhodné pro její návštěvu hřbitova, na který se chystala. Oblékla se a postavila se před zrcadlo. Jizvy na jejím obličeji se hojily rychle. Zůstávala už jen ta veliká přes obličej. "Kdybych aspoň věděla od čeho jí mám" povzdychla si a začala si vyčesávat vlasy.
Vyšla jsem znovu ven do té strašné zimy venku už zbýval jen poprašek sněhu, protože poslední dny hodně svítilo slunce a všechno pomalu roztávalo. I přes to byla krajina upadnutá do děsivého spánku. Cesta na hřbitov trvala bezmála hodinu a dokonce jsem se jednou musela ptát na cestu, protože jsem zde nikdy nebyla. Nebylo divu, že se stmívalo, když jsem dorazila k hřbitovu. Dala jsem si zmrzlé ruce do kapes a pomalým krokem se vydala blíže. Všude kolem na mě dýchala zvláštní atmosféra. Nebyla ani děsivá, jako jí popisují ve filmech a já nevím kde ještě. Byla spíše taková...jakoby žádná. Všude kolem bylo takové mrtvo, že jsem ani atmosféru kolující kolem neuměla popsat jinak.
Vyšlapala jsem po černých železných a zasněžených schodech. Zastavila jsem se a pohlédla na sochy, které mě nyní obklopovaly. Polil mě zvláštní pocit a najednou jsem měla sucho v krku. Jako bych si až teď uvědomila na jakém místě jsem. Byla jsem docela promrzlá, ale věděla jsem, že se sem prostě musím podívat. Vyndala jsem ruce z kapes a snažila si je zahřát vlastním dechem.
Trochu to pomohlo a tak jsem se mohla konečně pohnout z místa. Pro změnu jsem teď po těch železných schodech sešla a octla se přímo na hřbitově. Rozhlížela jsem se kolem, sledovala každý náhrobní kámen zvlášť a přebíhal mi mráz po zádech. Hřbitov byl malinký a tak mi netrvalo dlouho než jsem ho prošla. Do té doby už venku panovala opravdu velká tma. Zastavila jsem se na kamenném rozcestí a dívala se kolem. Jména na náhrobních kamenech mi nic neříkala. Nevěděla jsem jestli je dobrá nebo špatná zpráva, že jsem tu nenašla Petera. Protože jsem zase zůstávala tam, kde předtím.
Otočila jsem se tedy, že hřbitov opustím. Měla jsem hrozně smíšené pocity, ale byla jsem ráda, že už můžu jít domů. Najednou mi něco přeletělo přes cestu. Skoro jsem to v té rychlosti a tmě nepoznala. Musela jsem párkrát zamrkat a podívat se směrem, kam ta černá šmouha zmizela. A pak jsem to uviděla...u jednoho z náhrobků seděla černá kočka. Její zelená očka ve tmě doslova zářila. Zalapala jsem po dechu, protože jsem byla opravdu překvapená. "Kočka..." pronesla jsem nahlas zaraženě a dívala se na ní. Seděla tam jako socha a dívala se upřeně před sebe. Udělala jsem opatrný krok a můj podpatek zaklapal o kamennou cestu.
Její hlava se obrovskou rychlostí otočila směrem ke mně. Nevěřícně jsem se na ní dívala. Zvedla hlavu a když jsem se jí podívala do očí obklopila mě tma. "Huh?" slyšela jsem sama sebe vydechnout a zprudka jsem se posadila. Chvilku mi trvalo než mi došlo, že jsem stále na onom hřbitově. Promnula jsem si bolestivé místo na hlavě, kde jsem se pravděpodobně uhodila pádem. Pádem který si absolutně nepamatuji. Při zemi se táhnula studená mlha a já v téhle poloze nebyla schopna pořádně vidět. Nejistě jsem se tedy postavila na nohy.
Ani tak se ale můj rozhled moc nezlepšil, pořád byla kolem tma. Podívala jsem se k náhrobku vedle mě a spatřila svíčku, hořela. Chvilku jsem strnule stála a sledovala její plamen, který se nepohnul ani, když zafoukal vítr. Sklonila jsem se k ní a vzala jí do ruky. Poskytla mi trochu světla. Rychlím krokem jsem se vydala k náhrobku u kterého předtím seděla ta podivná kočka. Došla jsem k němu a zůstala jako přimrzlá stát. Kočka ležela vedle náhrobku, tlamu měla otevřenou, oči zavřené a nedýchala. "Je mrtvá?" pronesla jsem a splašeně se rozhlédla kolem sebe.
Položila jsem svíčku na zem a opatrně natáhnula ruku k jejímu tělíčku. Jejích černý kožich byl hrubý a bylo vidět, že se musela toulat už pěkně dlouho. Opatrně jsem jí zvednula a zjistila, že se nejedná o kočku, ale o kocoura. Tělíčko měl studené a mě z toho bušilo srdce jako splašené. Držela jsem ho dále od těla, protože jsem ani pořádně nevěděla co ho zabilo. "Nejdřív mi přeběhneš přes cestu a pak umřeš..." zašeptala jsem jeho směrem a přemýšlela, jestli mám začít věřit pověrám. Se smutným pohledem jsem kocourka pozorovala a to co se stalo poté by mi asi nikdo neuvěřil. Kocour najednou doslova vytřeštil své zelené oči. Šíleně zakvičel, škrábnul mě do obličeje a já ho leknutím upustila. Než jsem se vzpamatovala, byl pryč. Stála jsem na místě neschopna jediného pohybu. Chytnula jsem se za poškrábanou tvář a naprosto nechápala, co se to právě stalo...?
Pokračování příště!
♥Prosím o koment♥