Opožděně, ale přeci jen. Užijte si komix a dejte mi prosím vědět, jak se Vám líbil
K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/w/...
18.díl Věci jsou víc a víc podivnější
Ještě nějakou dobu jsem stála celá promrzlá na hřbitově a nevěřícně se dívala směrem kterým pravděpodobně kocour utekl. Znovu jsem nechápavě zakroutila hlavou a podívala se na zakrvácenou ruku od rány na mém obličeji. Vydala jsem se domů, protože jsem neměla pojem o čase. Navíc jsem se už na hřbitově zdržovat nechtěla. Došla jsem domů, dům byl zahalen ve tmě a vypadalo to, že máma už dávno spí. Rozsvítila jsem v kuchyni a vydala se do koupelny. Postavila jsem se před zrcadlo a dívala se na zakrvácenou ránu na mém obličeji. Měla jsem štěstí, že mě neškrábnul do oka, pomyslela jsem si.
Strčila jsem ruku pod proud vody a namočila ránu. Chvilku to pěkně štípalo, ale pak bolest přešla. Překvapilo mě, že ranka byla hrozně malinká a dala by se bez problémů přehlédnout. Navíc už ani nekrvácela. Chvilku jsem se na sebe zamračeně dívala, potom jsem ze sebe shodila oblečení a převlékla se do pyžama. Dostala jsem hlad a tak jsem se vydala k ledničce. Našla jsem v ní špagety, které mamka pravděpodobně vařila k dnešní večeři na kterou jsem nedorazila. Vyndala jsem je z lednice a rozhodla se je prohřát na sporáku. A jak jsem je tak míchala a dívala se na stoupající páru...objevila jsem další střípek vzpomínky.
Becky se najednou vrátila myšlenkami v čase, stála v kuchyni a míchala ty samé špagety. Připravovala je na první setkání s Peterem. Chudák stála na místě jako opařená a nebyla schopna jediného pohybu. Potom párkrát zamrkala a uvědomila si, že pořád stojí v kuchyni a sama. Připadalo jí divné, že se ve většině jejích vzpomínek vrací na dobu, kdy Peter ještě žil. Smutně si povzdychla a nandala si špagety na talíř. Po večeři došla unaveně do svého pokoje. Lehnula si do postele a k jejímu překvapení okamžitě usnula.
Zaslechla jsem nějakou melodii, nejdříve ke mně doléhala jakoby z dálky a poté jsem jí slyšela hodně blízko mě. Zamračila jsem se a otevřela oči, byl to můj budík. Vypnula jsem ho a posadila se na postel. Cítila jsem, jak mám ucpaný nos a, že nemohu pořádně polykat. To mám z těch mojich nočních "akcí". Pomyslela jsem si a unaveně padnula zpět do postele. Bolelo mě celé tělo a byla jsem schopna myslet jenom na spánek.
Po chvilce se otevřeli dveře od mého pokoje a dovnitř vešla máma. Věnovala mi ustaraný úsměv a přistoupila k posteli.
Řekla jsem chraplavým hlasem a máma se s ustaraným výrazem posadila ke mně na postel.
Máma: tak se dneska zkus vyležet a uvidíme, jak ti bude zítra.
Řekla milým hlasem a pohladila mě po vlasech, jako to dělávala, když jsem byla malá.
Zvedla se z postele a věnovala mi spěšný úsměv. Potom opustila můj pokoj. Přikryla jsem se peřinou a zavřela oči.
Pravděpodobně jsem prospala celý den, protože když jsem znovu otevřela oči, venku panovala tma. Posadila jsem se na posteli, cítila jsem se trochu lepé. Otočila jsem se k zrcadlu a dívala se na sebe. Rozcuchané vlasy se mi při konečcích vlnily u ramen a můj pohled vypadal dost vyčerpaně. Něco jsem zaslechla, bylo to nepatrné, ale já to slyšela. Zvednula jsem se z postele a opatrně našlapovala po pokoji abych zjistila, co to je podivné zvuky. Zamračeně jsem se dívala na dveře mého pokoje a najednou jsem zvuk zaslechla hned vedle sebe. Vykřikla jsem a uskočila ode dveří balkónu. Srdce mi bušilo hrozně rychle a já nevěřícně sledovala černého kocoura, který zuřivě škrábal na prosklené dveře.
"To...to není možné" pronesla jsem šeptem a vyděšeně ho sledovala. Poznala jsem ho hned, podle jeho zářivě zelených očí s nažloutlou barvou uprostřed. Stála jsem pořád na místě a nebyla schopna pohybu. Kocour na mě upíral pohled a já hlasitě polknula. Udělala jsem krok dopředu a nejistě otevřela dveře. Venkovní chlad mě celou polil stejně jako strach, který mě přepadal při pohledu na kocoura. Kocour se mi protáhnul kolem nohou a vešel do mého pokoje. Zaraženě jsem zavřela dveře a sledovala ho. Posadil se a začal si olizovat tlapku. Nevěřícně jsem na něj zírala. Potom mě ale strach začal opouštět a místo toho jsem cítila lítost k opuštěnému zvířátku. Vydala jsem se do kuchyně, vzala nějakou misku a nalila do ní mléko. Vrátila jsem se do pokoje a položila ji na zem. Kocour okamžitě zareagoval a hned se do mléka pustil.
Na tváři se mi linul úsměv a zjistila jsem, že kocour už mě neděsí tak jako předtím. Najednou mi připadalo absurdní se bát něčeho tak malého a prakticky bezbranného. Poklekla jsem k němu a nejistě natáhnula ruku. Kocour udělal pár kroků dozadu a chvilku se na mě díval. Cítila jsem jeho pohled až v morku kostí. Podívala jsem se mu sebejistě do očí a on popošel ke mně. Natáhnul se po mě packou a já se ho nejistě dotknula. Jeho srst byla stejně hrubá jako jsem si jí pamatovala ze hřbitova. Přejela jsem od hlavy až k ocasu rukou a nevěřícně sledovala, jak se kocour nechal. "Jak jsi se sem dostal?" promluvila jsem na něj tiše a znovu ho pohladila. "Jak jsi mě vůbec našel? Bydlím tak daleko od místa, kde jsem tě viděla" mluvila jsem k němu dál.
Kocour se otočil a vyskočil na gauč který mám v rohu pokoje. Popošla jsem k němu a posadila se naproti němu. Kocour sebevědomě zvednul hlavu a díval se mi do očí. V hlavě mi šrotovalo tolik otázek. Jeho oči mě doslova hypnotizovali, ta zelená záře co z nich vycházela. Cítila jsem z nich tolik pocitů, které jsem ani neuměla pojmenovat. "Touláš se dlouho?" ptala jsem se dál s kocoura a přišlo mi to jako úplně běžná věc. Měla jsem pocit, jako by mi porozuměl, protože tiše mňouknul. Nepřestávala jsem na něj upínat pohled. Ani nevím jak dlouho jsem takhle seděla a sledovala ho. Po nějaké době jsem se zvednula a rozhodla se pokračovat ve spánku. Nepřišlo mi správné kocoura vyhnat ven do té zimy a tak jsem ho prostě nechala dál sedět na gauči. Zhasnula jsem lampičku a lehnula si do postele. Ještě chvilku jsem ve tmě zírala na kocoura, protože i tak jsem dokonale rozeznávala jeho obrys. Jako by jeho černá barva byla tmavší než tma kolem.
Pokračování příště...
♥Prosím o koment♥