K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/w/...
19.díl Je na čase odhalit pravdu
Asi jsem nespala moc tvrdě, protože mě vzbudil nějaký tichý šramot v mém pokoji. Otevřela jsem oči do tmy a snažila se pomalu rozeznat obrysy kolem sebe. Pohled mi padnul na černého kocoura spícího na gauči. Najednou vypadal celkem neškodně, pomyslela jsem si a posadila se na postel.
Chvilku jsem ještě zírala do tmy a pak se postavila. Věděla jsem, že už asi neusnu. Udělala jsem krok vpřed a najednou mi celým tělem projel podivný mráz. Naskočila mi husí kůže po celých zádech a já jsem celá ztuhla. Pocit ale přešel a tak jsem jenom nechápavě zakroutila hlavou a šla se podívat z okna. V tu chvilku se v místnosti šíleně ochladilo. Otočila jsem se pohledem znovu do místnosti a čekal mě šok.
V místnosti stál Peter, byla jsem si naprosto jistá, že je to on. Stála jsem na místě a sledovala jeho zubožené tělo. Horké slzy se mi valily po tvářích a s tichostí dopadaly na koberec. Kleknula jsem si na zem a nemohla uvěřit vlastním očím. Peter se ke mně vydal pomalým krokem a pokleknul také.
Zašeptala jsem do ticha a sledovala jeho obličej. Celá jsem zkoprněla, když kývnul hlavou na souhlas.
Nevěřícně jsem kroutila hlavou a nepřestávala plakat. Peter mě pohladil po vlasech a dlouze se mi zadíval do očí.
Becky: ty jsi přece mrtvý!
Pomalu jsem zvyšovala hlas a chtěla se zvednout ze země. Měla jsem pocit, že jsem se asi zbláznila a mám nějaké šílené halucinace.
Peter: pšššt.
Přinutil mě ztišit svůj hlas a poté mě políbil na čelo. Projel mnou neuvěřitelný záblesk mrazení, brnění a tepla zároveň. Srdce mi málem vyskočilo z těla, ale co bylo hlavní...bariera v mojí hlavě byla pryč. Najednou jsem si vzpomněla, vzpomněla jsem si na všechno.
Peter mi věnoval úsměv a zvednul se. Otočil se ke mně zády a začal odcházet.
Becky: né! Neodcházej...
Křičela jsem a natahovala po něm ruku. Bylo mi to k ničemu, moje ruka projela jeho tělem jako pavučinou a než jsem se vzpamatovala, byl pryč. Celá ubrečená jsem se schoulila do klubíčka a nepřestávala se třást. Uslyšela jsem vedle sebe mňoukání a spatřila kocoura, který se na mě ve tmě díval. Jeho oči pořád zářili zelenou barvou a na mě to mělo zvláštní uklidňující účinek.
Otevřela jsem oči a doslova se leknula toho všeho světla kolem sebe. Zprudka jsem se posadila a dívala se kolem. Byla jsem si jistá, že to co se událo nebyl sen. Podívala jsem se na gauč kde spal kocour, byl pryč. "Je pryč"! Téměř jsem vykřikla a vyskočila z postele. Miska s mlékem položená v pokoji mě ujistila, že jsem tu toho kocoura opravdu měla, ale kde je teď? Nechápavě jsem prohledávala pokoj.
Kocour v pokoji nebyl, což mi nedávalo smysl. Balkón byl zavřený a okna také. Vyšla jsem z pokoje a snažila se ho přivolat. Nepřestávala jsem ho hledat a volat na něj. Kocour ale zmizel. Jako by se prostě vypařil. Stejně jako se záhadně objevil, tak záhadně zmizel. Nepřestávalo mi to vrtat hlavou, ale teď jsem musela do školy.
Seděla jsem ve školní lavici a byla totálně zabořená do svých myšlenek. Nutně jsem potřebovala mluvit s Lucy, chtěla jsem ji i Samuela udat na policii za to, co provedli. Jestli si vážně mysleli, že si nikdy nevzpomenu a vražda Petera jim projde, spletli se. Uvnitř jsem supěla vzteky a trpěla zároveň, věděla jsem ale, že pokud chci zůstat mimo nebezpečí, musím si zachovat kamennou tvář. Problém nastal, když Lucy nepřišla do školy. Věděla jsem, že se stalo něco vážně špatného....
Pokračování příště!
Dejte mi prosím vědět, jak se Vám díl líbil. Děkuji ♥