K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com//...
5.Díl – Nesuď předem
Je něco kolem 20:00 večer a to znamená, že skáču radostí do stropu - to je samozřejmě ironie. Kolem půl 20:30 se tu má objevit ten "parazit". Krásně jsem ho pojmenovala, že? Učesala jsem si vlasy, abych si neudělala ostudu. I když mi to vlastně může být jedno. Chvilku jsem se na sebe dívala do zrcadla. Přemýšlela jsem jestli by přeci jenom nebylo lepší říci Samovi, že tu bude bydlet syn mámina přítele. Ježiši, to zní divně. Možná mu to řeknu později. Nechci aby zbytečně žárlil, když nemá důvod. Takže jsem nakonec uklidnila své svědomí a vydala se dolů do kuchyně.
Podle nařízení mamky jsem začala dělat večeři. Připravila jsem špagety a nervózně jsem je míchala, u toho dívala se na hodiny. I když tu toho "parazita" nechci, jsem nervózní. Nevím proč, ale asi je to přirozené. Znovu jsem se uklidnila a pomalu dodělala večeři. Dala jí na stůl a přešla znovu ke sporáku, vyndala houbičku a chystala se utřít sporák a kuchyňskou linku. Jenže mě někdo chytnul za ruku, myslela jsem, že omdlím.
Byla to máma která přišla jako duch. Naštvaně jsem se na ní podívala. Zatímco ona v klidu uklízela.
Becky: fuj mami, tohle mi nedělej! Víš jak jsi mě vyděsila?!
Máma: promiň zlato. Vždyť víš, že chodím jako duch.
Odpověděla a sama sobě se zasmála. Mě to tedy nepřišlo moc vtipné.
Becky: ehm...kde je?
Pošeptala jsem směrem k mámě.
Máma: za chvilku přijde. Chtěl ještě chvilku zůstat před domem.
Zkřížila jsem tedy ruce a nervózně začala klepat botou do země.
Máma: ty jsi nervózní zlato?
Zeptala se máma s úsměvem na tváři.
Otevřela jsem pusu, že jí odpovím, ale než jsem to stihnula, tak bouchnuli dveře a v místnosti se objevil ten kluk. Pusa se mi okamžitě zavřela a zůstala jsem na něj zírat jako na nějakého mimozemšťana.
Máma: ach už jsi tady. Tak, představím vás.
Zavelela máma, chytnula mě za ruku a táhnula mě směrem k němu. A já se jako hadrová panenka nechala.
Máma: Becky tohle je Peter, Petere tohle je Becky.
Becky: ech..tak...ahoj.
Vykoktala jsem ze sebe a rozpačitě se usmála.
Peter: jo, ahoj.
Odpověděl a začal se smát.
Becky: co je?
Peter: ale nic. Jen mi řekni který kluk v mém věku bydlí v domě s tak pěknou holkou?
Odpověděl a dál se smál. Musela jsem se trochu zasmát. Třeba nebude zase tak příšerný.
Becky: aha. No tak díky za kompliment.
Konečně jsem se mu pořádně podívala do očí. Které měli modrozelenou barvu. Toho kluka potkat na ulici, tak si myslím, že mu je tak 18! A né 16 proboha, pomyslela jsem si. Musela jsem uznat, že je také moc hezký, ale tuhle myšlenku jsem hned zahnala. Stále je to pro mě "parazit" v našem domě. A to, že je hezkej a nevím co...to mu nepomůže.
Nakonec jsem se usadili ke stolu a pustili se do večeře. Docela dobře jsem si povídali. S Peter byla fakt sranda a i když vypadal na 18, tak jsem po chvilce usoudila, že mu 16 doopravdy je. Měl ze všeho hroznou srandu a někdy byl až moc dětinský.
Máma: Becky, doufám, že počítáš s tím, že zítra s tebou do školy půjde Peter, abys mu ukázala kde je škola a tak.
Po téhle větě mi skoro zaskočilo jídlo.
Becky: no..ale..to..ehm...no, tak jo.
Vysoukala jsem ze sebe a sklopila hlavu k talíři.
Máma :zlato nemusíš být nervózní, Peter tě neukousne a navíc jste skoro jako bratr a sestra!
Ztrapnila mě máma jak nejvíc mohla. Už rovnou mohla začít vyprávět do kolika let jsem se počůrávala.
Becky: ale já jsem v pohodě!
Vykřikla jsem pomalu a zvedla se od stolu. Probodnula mámu očima a zmizela v koupelně.
Napustila jsem si vanu a začala se v ní uklidňovat. To byl vážně trapas. Ten kluk tu má s námi bydlet, má to být můj bratr . Co když si teď o mě bude myslet, že jsem nějaká růžová pipinka, kterou máma vodí za ručičku? Ale co, může mi to být jedno. S povzdechem jsem vylezla z vany a pak mi došlo, že jsem si nevzala pyžamo. No, super...povzdechla jsem znovu, natáhnula si spodní prádlo, vzala si župan a vylezla z koupelny. Tedy chtěla jsem, jenže jsem se ve dveřích s někým srazila a při mé extra smůle to byl Peter. Zacouvala jsem zpět ke dveřím, ty byli ale otevřené a já ztratila rovnováhu. Už sem se viděla na zemi, totálně červená, protože tohle už snad nemůže být pravda. Naštěstí mě ale Peter chytnul za ruku a pomohl mi rovnováhu udržet. U toho mi z vlasů sjel ručník a oba jsme se praštili do hlavy, když jsme ho chtěli zvednout. Naštěstí to Peter vzal se smíchem, takže mě vlastně také rozesmál a přestala jsem to řešit. Sice si určitě myslí, že jsem největší trdlo na světě, ale co.
Několikrát jsme se oba omluvili a zasmáli. Potom jsem už odešla do pokoje. Znovu si zabalila vlasy a plácnula sebou na postel. Zavřela jsem oči a začala se pro sebe usmívat. Aspoň tu už teď nebude nuda a třeba to nebude tak hrozný mít bráchu. I když to není ještě jistý. Je s ním docela sranda...Po pravdě jsem si ho teda představovala úplně jinak. Ještě chvilku jsem se usmívala a pak jsem prostě usnula.
Vzbudila jsem se napůl spadlá z postele, stále v tom županu a s ručníkem napůl dole z hlavy. Otráveně jsem ručník sundala a prohrábnula si vlasy. Už teď jsem věděla, že je nebude lehké učesat. A měla jsem pravdu. Asi půl hodiny jsem strávila u zrcadla, než z toho vzniknula něco přijatelného. Podívala jsem se na mobil. Hm 7:20 takže snídani už nestihnu. Stejně nemám hlad. Odešla jsem z pokoje a zjistila, že je v domě ticho. To není možné, né? No, máma je v práci a Peter? Ježiši, že to pako ještě spí?! Pomyslela jsem si se smíchem a zaklepala na dveře jeho dočasného pokoje. Nikdo se neozval, takže pomalu jsem pomalu pootevřela dveře a nakouknula dovnitř. Samozřejmě si ještě vyspával.
Becky: ehm Petere? Hodláš dneska taky vstát?
Řekla jsem sametovým hláskem a začala se smát. Z pod peřiny se ozvalo nějaké brblání a pak se jen otočil na druhý bok.
Becky: děláš si srandu? Koukej vstávat!
Zavelela jsem znovu se smíchem a zatahala za jeho peřinu. Naštvaně mě probodnul pohledem a hodil po mě polštář. Normálně po mě hodil polštář!
Becky: hele! Co si o sobě myslíš?! Jsi tu jeden den a už...
Nedopověděla jsem to, protože jsem oba dostali záchvat smíchu. Peter se konečně začal hrabat z postele. Se smíchem jsem přešla k "obrazům" co si pověsil na stěnu.
Becky: eh hezký obrazy.
Pronesla jsem a znovu se začala smát. Peter zrudnul a začal mě tlačit ven z pokoje.
Peter: hele! Vystřel, jo? To je můj pokoj frajerko!
Becky: kdyby tě ta frajerka nevzbudila, tak máš ještě půlnoc!
Peter: no jo pořád.
Pronesl a zabouchnul dveře.
Becky: počkám dole.
Zavolala jsem znovu ke dveřím a s úsměvem na tváři šla do kuchyně. Měla jsem vážně dobrou náladu. V domě bylo konečně trochu živo a i když jsem to nečekala, bude tu ještě sranda. Peter se rychle zabydlel, což je možná dobře. Protože kdyby dělal nepřítomného, tak nezjistím jaká tu byla do teď nuda.
Peter konečně přišel dolů, trochu jsem se zasmála. Probodl mě pohledem a začal se také smát. Tohle mladý trdlo mě nutí blbnout jako on. A to jsem si myslela, jak nejsem dospělá. Vyrazili jsem ke škole. Pečlivě jsem mu ukazovala cestu a on mě pečlivě přerušoval a stále se něčemu smál.
Becky: až tu zabloudíš, vzpomeň si na mě!
Peter: jo jasný, budeš první koho budu volat...
Becky: no, to si zkus!
Znovu jsme se zasmáli vešli do školy.
Rozloučila jsem se s ním u dveří mojí třídy a vešla dovnitř. Lucy po mě šlehnula pohledem a pak si už hleděla svého. To znamená, že se začala upravovat. Jeremy spal a Paige mě nespustila z očí. Teda, to je nálada. Pomyslela jsem si a sednula si na své místo. Chvilku jsem se dívala z okna. Paige semnou asi stále nemluví. Neomluvila jsem se jí, ale dnes to asi udělám.
Ale nemusela jsem, ozvala se sama.
Paige: hele Becky...nebudeme už tamto řešit, jo?
Becky: jo, dobře. Jsem ráda, že už je to v pohodě.
Odpověděla jsem a usmyslela si, že jí neřeknu o tom, že chodím se Samem. Nechci si představovat její reakci. Když o tom tam přemýšlím, asi budu muset začít někam psát, co komu nemám říkat. Docela se do toho zamotávám, ale nemůžu přece každému říct všechno. Samuela nechci strašit Peterem a Paige nechci strašit Samem. Trochu jsem si to srovnala a s úsměvem se dívala na Paige.
Paige: hele, už jsi slyšela o tom, že tu máme nového studenta? Teda, jako né u nás ve třídě, ale na škole.
Becky: ehm..no..jo, myslím, že jo...a jak to ty víš?
Paige: to víš, jsem informovaná. Hned se to rozneslo po škole a slyšela jsem, že je hrozně hezkej!
Becky: aha...
Paige: aha? To je všechno, co řekneš k tomu, že máme na škole takového krasavce?
A co bych asi měla říct? Pomyslela jsem si. Věta typu: jo jasný, tenhle "krasavec" semnou bydlí a mimochodem to bude asi můj brácha. By zněla celkem divně.
Becky: stejně je mladší, né?
Paige: no a? To se dá překousnout. Rozhodně ho chci po škole vidět, přidáš se?
A sakra, co teď řeknu? Křičelo mi v hlavě. Peter semnou možná bude chtít jít ze školy, jestli si tedy nenajde hned kámoše, což v jeho případě nebude problém. Když řeknu, že nechci jít, tak určitě začne narážet na Sama, ale když řeknu jo a Peter se ke mně potom bude hlásit, tak mi nikdo nedá pokoj. Hlavně holky, budou chtít jeho číslo a jiné "informace". A to fakt nemám za potřebí...sakra...co mám říct?
Pokračování příště!
*UPOZORNĚNÍ - fotky jsou podepsané jako TerezQááá z důvodu, že když jsem tento komix začala už tak před 2ma lety a tehdy jsem byla ještě šílená puberťačka :D Takže to prostě přehlížejte, děkuji :)
Tak co? Libí se Vám zatím komix?