Upozornění: Tento díl obsahuje krev, takže pokud s ní máte nějaký problém - nečtěte
K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/w/...
11. díl - Boj s vlastním démonem
Rozlepila jsem oči a do nosu mě praštil nemocniční zápach. Pokusila jsem se posadil, ale tělo mě na to příliš bolelo. Rozhlédla jsem se kolem, byla jsem v nemocničním pokoji plném všelijakých přístrojů, které jsem ani neuměla pojmenovat. Znovu jsem se zapřela rukama a konečně se mi podařilo se posadit. Spustila jsem nohy z postele a podívala se z okna. Venku byla taková tma, že jsem pořádně nic neviděla. Podívala jsem se na svou ruku do které jsem měla zapíchnutou hadičku. Sjela jsem pohledem na sáček do kterého vedla, ale nebyla jsem schopna zjistit co v něm je. Zatnula jsem zuby a hadičku vytáhnula.
Zavřela jsem oči a snažila si vybavit co se vlastně stalo. Jak jsem se sem dostala? Přemýšlela jsem, ale nebyla jsem schopna si nic vybavit. Po chvilce se mi ale začal nejistě vynořovat obraz. Vzpomněla jsem si jen na to, že jsem ležela na nějakém lůžku a stála u mě žena a nějaký kluk. Ta žena byla očividně zdravotní sestra, ale toho chlapce jsem nepoznávala. Cítila jsem, že ho znám, ale nevěděla jsem kdo to je.
Pomalu jsem se postavila na nohy a ještě jednou se rozhlédla kolem. Najednou jsem se zarazila. Na druhé straně pokoje zela ve zdi obrovská díra. Nechápavě jsem ji sledovala a pak se nejistě vydala k ní. Skrz díru se očividně dalo projít do vedlejší místnosti, protože na zemi leželi dveře, které pravděpodobně původně stáli na místě téhle díry. Opatrně jsem nakouknula do potemnělé místnosti. Všude byla spousta léků a dalších podivných přístrojů. Stála jsem na místě a přemýšlela, co se to vlastně děje.
Ohlédla jsem se zpět do pokoje ve kterém jsem se probudila, ale ten se zdál být úplně v pořádku. Jenže mě tu něco vážně nesedělo. Otočila jsem se znovu do potemnělé místnosti a vydala se ke dveřím. Zmáčknula jsem kliku a dveře se otevřeli. Ocitla jsem ve v temné hale bez jediného světla. Dost špatně jsem rozeznávala předměty kolem sebe. I tak jsem ale poznala, že tohle místo byla nemocnice. Tedy před hodně dávnou dobou. Začala jsem se třást zimou a marně se snažila přijít na to, jak je možné, že jsem tady. Pamatuji si něco úplně jiného. Začala jsem mít pocit, že se ani vlastním vzpomínkám nedá věřit.
Zase jsem nějakou dobu stála na místě a přemýšlela, co bych teď měla udělat. Bylo tu takové ticho, až to nahánělo hrůzu. Došlo mi, že jsem asi jedná kdo tu je. Jako první bych se měla pokusit obstarat světlo, napadlo mě. Vydala jsem ke skříňkám stojícím v hale. Zkusila jsem otevřít první, ale byla prázdná. Přešla jsem k druhé a otevřela jí. Našla jsem spoustu papírů a nakonec baterku. Zkusila jsem jí rozsvítit, k mému obrovskému překvapení fungovala. Ale svítila dost slabě a občas i zablikala, takže mi bylo jasné, že baterka asi moc dlouho nevydrží. Posvítila jsem si kolem sebe a přepadl mě strach. Tohle místo vypadalo vážně děsivě a já prostě nemohla přijít na to, co tu dělám!
Vydala jsem se do prvních dveří které jsem spatřila. Rozhlédla jsem se a srdce mi začalo strachy bušit až v hlavě. Pravděpodobně jsem se nacházela na záchodech, ty ale vypadali jako po nějakém šíleném masakru! Celá jsem se třásla a pomalu ani nedýchala. Všude kolem byla krev a já se bála udělat jediný pohyb. Opatrně jsem udělala krok dopředu a posvítila si na krvavou šmouhu na zemi. Přejela jsem baterkou až k jejímu konci a v tu chvilku se mi zatemnělo před očima. Spatřila jsem ženu, která byla celá od krve a podle toho jak byla bledá, tak jsem usoudila, že už je nějakou dobu mrtvá. Zděšeně jsem udělala několik kroků do zadu a strachy se rozbrečela.
Kousnula jsem se do rtu, abych se nerozkřičela a otočila jsem se. Hlavou se mi teď honilo tolik otázek, že jsem myslela, že se z toho zblázním. Co se to děje? Proč tu jsem? Kdo tohle udělal? Co se vlastně stalo? Ptala jsem se sama sebe, ale nebyla schopna jediné odpovědi. Popošla jsem k železným dveřím a pomalu je otevřela. Dveře zaskřípali odporným zvukem, až mě zamrazilo. Vypadalo to, že je tohle slepá ulička, protože v další místnosti byly sprchy.
Zaslechla jsem nějaký podivný zvuk. Pootočila jsem hlavu a to co jsem spatřila bych nikdy v životě nikomu nepřála. Žena která ještě před chvilkou ležela v kaluži zaschlé krve a vypadalo, že je opravdu mrtvá se teď pomalu ale jistě zvedala. Začala jsem zmatkovat a vůbec nevěděla kam utéct. Až když se ke mně žena přiblížila, poznala jsem v ní sestru která byla u mého přijdu v nemocnici. Na to, že vypadala vážně příšerně byla docela "živá" a rychlím rokem se ke mně vydala. Nevím čím to bylo, ale prostě jsem neudržela rovnováhu. Přepadla jsem na kolena a byla k ní teď zády. Zaslechla jsem její výkřik, jako když jí někdo řeže na kusy. Polekaně jsem se otočila a zjistila, že se krčí před světlem mojí baterky.
Absolutně jsem nebyla schopna pochopit co se děje, ale rychle jsem začala couvat a pořád na ní mířila baterkou. Posouvala jsem se po zemi co nejdál od ní, ale zatarasila mi mojí jedinou únikovou cestu. Najednou baterka znovu zablikala, pak blikla ještě dvakrát a byla tma. "Sakra"! Vykřikla jsem a vyděšeně k sobě tisknula baterku ve snaze jí znovu zprovoznit. Žena přestala křičet a jedním skokem byla u mě. Pořád jsem seděla na zemi, pokusila jsem se kolem ní prolézt po čtyřech, ale marně. Žena vydala další skřípavý řev a skočila na mě. Plácnula jsem sebou na zem a ona mi chytnula ruce za zády. Druhou rukou mě chytnula pod krkem, tak silně až mě škrábnula.
Rána mě začala šíleně pálit až jsem vykřikla bolestí. Ještě nějakou dobu jsem vnímala jak mě tlačí k zemi a cítila jsem její ledový dech na krku. Myslela jsem, že umřu strachy. Byla jsem tak moc v šoku, že jsem se ani nedokázala bránit. Připadala jsem si jako omráčená a když se pak zvednula, chytnula na mě za nohy a táhnula mě po podlaze neznámo kam, nezmohla jsem se na sebemenší odpor. Vyděšeně jsem se dívala do stropu a čekala co semnou bude teď.
Pokračování příště!
Tak co? Jak se Vám líbí komix?