Lost in the Dreams 2.díl

K tomuto dílu si můžete pustit hudbu pro lepší atmosféru. Já osobně Vám doporučuji tuto píseň - www.youtube.com/watch

2.díl- Když to člověk neustojí

Odpoledne strávené ve škole jsem kupodivu přežila. Paige semnou vůbec nepromluvila a ostatní si o mě stále něco šuškali. Byla jsem z toho totálně vyklepaná a jediné, co jsem chtěla bylo, abych odtud utekla domů a už se sem pokud možno co nejdéle nevrátila. Děkovala jsem bohu za to, že je dnes pátek. Takže si o víkendu trochu oddychnu. I když nevím, až se tohle dozví moje máma. Tak to asi vážně nepřežiju. Ve třídě jsem zůstala jako poslední. Vzala jsem si batoh na záda a zamířila k umyvadlu se zrcadlem, hned vedle dveří. Podívala jsem se na sebe a zhluboka se nadechnula. Upravila jsem si vlasy a vyšla ze školy. Přemýšlela jsem o tom, co semnou bude. A když už jsem měla slzy na krajíčku objevil se další malér. Před školou čekal Sam.

Opravdu jsem na nic neměla náladu a už vůbec né na něj. Nevím, něco se ve mně zlomilo. Přemýšlela jsem teď úplně jinak. Co když je opravdu feťák? A proč mě tak pronásleduje?! Sam se na mě vesele usmál a nadechnul se pro pozdrav. Jenže já jsem byla rychlejší.
Becky: ahoj, promiň...pospíchám.
Vydechla jsem a rychlou chůzí si to namířila k parku. Po tvářích se mi teď začaly valit slzy.

Byla jsem naštvaná, na sebe a na celý svět. Uslyšela jsem za sebou také rychlé kroky. Věděla jsem, že je to Sam, ale utíkat se mi nechtělo. Přidala jsem tedy více do kroku. Po chvilce se mě Sam pokusil zastavit tím, že mě chytnul za ruku. Rychle jsem se mu vyškubnula a zakryla si ubrečený obličej.
Sam: Becky...děje se něco?
Zeptal se opatrně, ale to, jak se snažil být milý mi moc nepomáhalo.
Becky: nech mě prosím být...
Sam: ale...
Začínal být neodbytný.
Becky: ne! Dej mi pokoj!
Zakřičela jsem na něj a ani nevím proč. Pak jsem naprosto naštvaně a utekla domů.

Běžela jsem nahoru do svého pokoje. Třísknula s dveřmi a s taškou na zádech sebou plácnula na postel. Omotala jsem si ruce kolem břicha a totálně se rozbrečela. Všechno mě najednou tak mrzelo. Jsem pitomá! Pitomá! Nadávala jsem si. Všechno jsem to pokazila. Ve škole jsem nikomu nevadila a teď mě všichni pomlouvají. Učitelé jsou na mě zasedlí. Paige se semnou nebaví a kluka, který měl o mě očividně zájem jsem chladně odkopla. Chtěla jsem o toho všeho pryč, ale věděla jsem, že to nejde. Bála jsem se, co mě bude čekat. Raději jsem zavřela oči a snažila se na nic nemyslet.

Asi jsem usnula, protože, když jsem se probudila byla už venku tma. Posadila jsem se na postel a prohrábnula si vlasy. Podívala jsem se na svůj stále ubrečený obličej do zrcadla a sama sebe politovala. Sáhnula jsem si do kapsy pro mobila. Bylo 19:20, měla bych zavolat Paige a omluvit se jí. Nebo prostě něco udělat. Jenže ona mi určitě telefon nezvedne. Pomyslela jsem si. Tak se za ní stavím osobně. Ještě není tak pozdě a navíc začíná víkend. Otevřela jsem skříň a vytáhnula si svoje oblíbené upnuté černé džíny a nějaké tričko s potiskem. Převlékla jsem se a šla se namalovat k zrcadlu. Učesala jsem si vlasy a do kabelky hodila peněženku a mobil. Napadlo mě, že bych se po cestě ještě mohla stavit v obchodě a koupit nějaké sušenky, abychom měly s Paige co mlsat, tedy pokud se udobříme. Seběhnula jsem dolů do kuchyně a obula si tenisky. Ještě jednou jsem se na sebe podívala do zrcadla, popadla kabelku a vyrazila do docela chladné noci.

Trochu jsem se oklepala zimou. Měla jsem si asi vzít mikinu, pomyslela jsem si. Ale tak co bych čekala když se blíží podzim? Naštěstí to k Paige není daleko. Podívala jsem se na čistě modré nebe plné hvězd. Aspoň jedno pozitivum, na bouřku to nevypadá. Usmála jsem se sama pro sebe a vydala se parkem směrem k domu Paige. Ještě jsem se před ním zastavila a pořádně si ho prohlédla. No lampy tu svítí. Park je malý, tak snad mě tu nechytí nějaký úchyl jako to bývá ve filmech. Nadechla jsem se a pomalým krokem vešla do parku.

Uprostřed parku jsem se zastavila. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zachvěla se zimou. Vůbec jsem si nepromyslela co Paige řeknu. Napadlo mě a při té myšlence jsem se posadila na lavičku. Sklopila jsem hlavu a zírala do země. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli je nejlepší nápad jít za Paige. Třeba bych jí měla také nechat trochu vydusit a zavolat jí třeba zítra, nebo jí navštívit .Ale co když to ještě více zhorším? No, ale jít přímo k ní domů...určitě už si postěžovala rodičům. A na jejich vražedné pohledy nejsem zvědavá. Tak, co budu dělat? Honilo se mi hlavou, alespoň do té doby než mě z mého přemýšlení vytrhnuly něčí kroky. Polekaně jsem chytnula rukou kabelku ve které jsem měla pepřoví sprej a poté jsem se podívala na přicházející osobu.

Nechápavě jsem upustila kabelku při pohledu na Sama. Rychle jsem se zvednula z lavičky a vyrazila k němu. Jemu se také musím omluvit.
Becky: jé, ahoj Same..co tu děláš?
Vychrlila jsem polekaně.
Sam: ahoj, na tohle sem se chtěl taky zeptat.
Řekl a šibalsky se usmál.
Becky: no, nějak jsem to dneska celé podělala a nezvládla jsem to...
Sam: to je v pohodě, taky tyhle dny mám.
Becky: ne, není. Prostě se ti chci omluvit. Takže...promiň.
Sam: dobře, omluva přijata. Vlastně sem tak trochu doufal, že tě ještě dneska potkám.
Řekl a oba jsme se na sebe usmáli.

Becky: takže..jsi rád, že mě tady vidíš?
Zeptala jsem se naprosto přitrouble a hned si za to v duchu vynadala.
Sam: že se ptáš! Po pravdě sem nechápal, co to do tebe dneska vjelo.
Becky: něco sem hodně podělala ve škole a potřebovala jsem být sama.
Sam: aha, mě to stačilo říct normálně. Já tohle chápu. Už sem myslel...že..
Becky: že?
Zeptala jsem se zvědavě.
Sam: ne, jen sem přemýšlel jestli ti něco neřekla Paige a ty si mě hned neodsoudila.
Becky: něco by si měl o mě vědět. Já tohle nedělám, mám vlastní hlavu.
Sam: to je dobře. Já jen vím jakou mám pověst a hlavně to, že mě Paige jako většina nesnáší.
Becky: já nechápu, proč?
Dělala jsem hloupou a zkoušela, jestli bude upřímný.

Sam: já, nikdy sem nepatřil mezi ty hodný. Až do nedávna sem byl samí problémy. Jako mladší sem se zapletl se špatnýma lidma. Nechal sem se stáhnout k drogám a různým špatnostem. Ale už dlouho sem z toho venku, jenže...kdo by věřil feťákovy.
Řekl smutně a posadil se na lavičku.Nevím co mě to napadlo, ale sedla jsem si rychle vedle něj a položila mu ruku na rameno.
Becky:neboj, ještě tě moc neznám, ale pro začátek ti můžu zkusit věřit.
Řekla jsem mu s úsměvem. Který mi oplatil a dal mi ruku kolem pasu. Což jsem nečekala a totálně ztuhnula. Po chvilce jsem to ale přestala řešit a byla ráda, že tu jsem s ním a nemusím teď klečet na kolenou před Paige. A tak jsem prostě seděli a povídali si. Poznávali se a já aspoň na chvilku zapomněla na svoje problémy. Hlavně, protože jsme se hrozně nasmáli. Potom mi zapípal mobil v kabelce. Otevřela jsem jí a podívala se na něj. Přišla mi smska od mámy. Raději jsem jí odklikla a rozhodla se jí přečíst později. Potom jsem se podívala na čas. Bylo skoro 22:20 a já jsem si řekla, že by bylo na čase jít domů.

Zvednula jsem se z lavičky a podívala se na Sama.
Becky: promiň, už budu muset jít domů.
Sam: jo, dobře. Chceš doprovodit?
Becky: no, já nevím.
Řekla jsem nejistě a ohlédnula se směrem k mému domu.
Sam: tak pojď, takhle v noci bys tu neměla chodit sama.
Řekl a zvedl se také z lavičky. Po cestě jsme mlčeli. Nevím jak on, ale já přemýšlela a hledala správná slova. Měla jsem pocit jako bych Sama znala hrozně dlouho a věděla jsem, že ho musím znovu vidět. Došli jsme k mému domu a já se na něj s úsměvem otočila.
Becky: no, tak jsme tady...
Rozpřáhnula jsem ruce kolem sebe a poté si je dala v bok. Sam se jen usmíval a přišel blíže ke mně. Potom mě objal. Radostí jsem ho s sobě přimáčknula a on udělal to samé. Zavřela jsem oči a náramně si to užívala. Nevím jak je to tak rychle možné, ale já se asi zamilovala. Pomyslela jsem si, když mě pouštěl, ale já se ho pustit nechtěla.

Teď jsme stáli naproti sobě a já se mu dívala do jeho nádherných modrých očí. A oba jsme se usmívali. Stále jsme se drželi a Sam se ke mně naklonil. Věděla jsem co přijde. A chtěla jsem aby mě políbil, ale prostě jsem ucuknula.
Becky: ehm...tak...dobrou.
Zašeptala jsem, vyvléknula se mu z objetí a zmizela domů. Ani jsem se ve dveřích neotočila. Normálně jsem zmizela jako zbabělec. Ale nechtěla jsem to nechat zajít tak brzy daleko. Znám toho kluka den, líbí se mi a očividně i já jemu. Jenže jsem hrozně zmatená. Řekla jsem mu, že mu věřím, ale feťák, je feťák. I když on to přiznal. Možná to z něj dělá lepšího člověka, možná je dobrý. Já vlastně nevím. Jediné co vím je, že potřebuji teplou vanu!

Vyběhnula jsem po schodech do svého pokoje, sebrala pyžamo a namířila si to do koupelny. Napustila jsem si vanu se spoustou pěny, sepnula si vlasy a s úsměvem na tváři do ní vklouznula. Opřela jsem se a zavřela oči, potřebovala jsem vypnout. Dneska se toho stalo tolik. A jediné pozitivum na tomhle příšerném dnu byl asi Sam. I když to ani nevím. Zabouchnula jsem se do kluka, co znám jeden den. A sem z toho úplně zmatená. On mi připadá úplně jiný, než všichni kluci, co jsem měla. Něco v něm je tak vzrušující! A já nedokážu popsat, proč mě to k němu táhne.

Po dlouhé koupeli jsem si šla udělat nějakou rychlou večeři. Vyndala jsem nějaké jídlo z mrazáku a strčila ho do trouby. S hotovým jídlem jsem se posadila ke stolu a pokusila se napíchnou na vidličku mrkev. Jenže byla tak tvrdá, že se nedala napíchnout.Ochutnala jsem tedy nechutně přemaštěné maso a při pohledu na hrášek připomínající kaši jsem si přísahala, že si budu vařit sama. Tenhle hnus jsem hodila do koše. Nalila jsem do sebe snad litr minerálky a vydala se do postele. Konečně jsem zase mohla ulehnout do téhle zázračné věci. Položit svojí hlavu na měkký polštář a přikrýt se lehkou dekou. Asi vám je jasně, že jsem okamžitě usnula...

Pokračování příště...

*UPOZORNĚNÍ - fotky jsou podepsané jako TerezQááá z důvodu, že když jsem tento komix začala už tak před 2ma lety a tehdy jsem byla ještě šílená puberťačka :D Takže to prostě přehlížejte, děkuji :)

Tak co? Libí se Vám zatím komix?